Článek
Smích přichází rychle. Téměř obranně. Jenže netrvá dlouho a v hledišti zůstává viset otázka, která míří mnohem hlouběji, než by se podle anotace mohlo zdát.
Inscenace Irská kletba amerického dramatika Martina Caselly se odehrává ve sklepní místnosti irskokatolického kostela, kde se schází pět mužů. Na první pohled je spojuje choulostivý problém, který bývá obvykle zahalen rozpaky a mlčením. Režie Jiřího Bábka ale velmi rychle ukazuje, že nejde o samotné téma. Jde o to, co se pod ním skrývá.
O stud.
O strach.
O lidskou hodnotu.
Scénografie Ľubice Bábek Melcerové pracuje s jednoduchostí. Několik židlí, strohé stěny a prostor, v němž není kam uniknout. Právě tato civilnost umožňuje vyniknout dialogům i jednotlivým hereckým výkonům.
Ondřej Veselý vede postavu Stephena po hraně mezi sebejistotou a nejistotou, kterou se snaží zakrýt. Viktor Dvořák přináší výrazný komediální rytmus, ale nezůstává jen u humoru. V okamžicích, kdy se pod vtipem objeví bolest, ukazuje přesnost i cit pro charakter postavy. Antonio Šoposki do skupiny vnáší novou energii a stává se katalyzátorem změn v již zavedených vztazích. Richard Trsťan a Filip František Červenka pak společně vytvářejí uvěřitelný obraz skupiny, kterou spojuje stejné tajemství, ale rozdílné způsoby, jak se s ním vyrovnat.
Nejzajímavější je však něco jiného.
Téma velikosti penisu zde funguje pouze jako vstupní brána. Ve skutečnosti inscenace mluví o mechanismu, který důvěrně zná téměř každý člověk. O potřebě porovnávat se. O pocitu, že nejsme dost dobří. Dost úspěšní. Dost atraktivní. Dost odvážní.
Během cesty domů jsem nemyslela jen na pět mužů ze sklepní místnosti. Vybavila se mi také moje třináctiletá dcera. Svět, do kterého dospívá, vytváří nová a nová měřítka lidské hodnoty. Jednou mají podobu vzhledu, podruhé známek, jindy počtu sledujících na sociálních sítích. Mění se kulisy, ale otázka zůstává stejná:
Jsme dost?
Právě díky této vrstvě působí hra i více než dvacet let po svém vzniku překvapivě aktuálně. Svět posedlý výkonem a neustálým srovnáváním ji mezitím dohnal.
Drobnou výhradu mám pouze k závěru. Text místy až příliš ochotně vysvětluje vlastní poselství a v několika okamžicích nabízí odpovědi tam, kde by možná bylo silnější ponechat divákovi více prostoru pro vlastní interpretaci. Na celkovém dojmu to však mnoho nemění.
Irská kletba není jen komedie o tabuizovaném tématu. Je to inscenace o zranitelnosti, kterou se většina lidí snaží skrývat. A právě proto dokáže oslovit nejen muže, ale každého, kdo někdy pochyboval o vlastní hodnotě.
Více kulturních reflexí a recenzí najdete na autorském webu Mezi řádky:
https://monikaskubalova.wordpress.com/
