Když z krajiny zmizí obyčejná sova

Dnes patří mezi kriticky ohrožené druhy a její další existence v Česku je nejistá. Nejde přitom jen o osud jednoho ptáka. Příběh sýčka vypovídá mnohé o tom, co se postupně stalo s krajinou, kterou považujeme za samozřejmou.

Letošní výsledky monitoringu České společnosti ornitologické a Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR jsou znepokojivé. V jádrové oblasti výskytu na severozápadě Čech napočítali odborníci u dvaceti párů pouhých 48 úspěšně vyvedených mláďat. O rok dříve jich bylo 75. Během jediné sezóny tak jejich počet klesl o 36 procent.

Za těmito čísly se skrývá mnohem více než nepříznivá statistika. U tak zranitelné populace představuje každý neúspěšný hnízdní rok vážný problém. A právě letošní sezóna připomněla, jak málo někdy stačí, aby se už tak nejisté podmínky ještě zhoršily.

Když se mluví o dopadech sucha, většinou si představíme vyprahlá pole, nízké hladiny řek nebo usychající stromy. Méně viditelné jsou změny odehrávající se přímo pod našima nohama. Právě ty letos významně zasáhly sýčky.

Jejich potravu tvoří drobní hlodavci, hmyz a žížaly. Jenže v oblastech, kde sýčci hnízdí, bylo podle ornitologů mimořádně málo hrabošů a dalších drobných savců. Suché počasí současně omezilo dostupnost hmyzu a žížal, které jsou důležité zejména při krmení mláďat.

Překvapivé je, že zatímco se na jaře veřejně hovořilo o riziku hraboší kalamity, v sýččích teritoriích se tito hlodavci naopak stali nedostatkovým zbožím. Příroda se zkrátka neřídí celostátními průměry. To, čeho může být někde nadbytek, může o několik kilometrů dál zásadně chybět.

Odborníci upozornili, že letošní hnízdní sezóna patřila k nejhorším za poslední desetiletí. Na některých lokalitách proto museli sýčkům pomáhat přikrmováním. Z dvaceti úspěšných hnízdění jich dvanáct připadalo na místa, kde ornitologové ptáky pravidelně přikrmovali.

Taková pomoc má svůj význam, nemůže však dlouhodobě nahradit přirozeně fungující prostředí. Sova potřebuje krajinu, která ji uživí sama.

Možná největším problémem sýčka není letošní sucho, ale mnohem delší proměna českého venkova.

Staré sady, meze, aleje, malé pastviny a členité louky postupně ustupovaly rozsáhlým zemědělským plochám. Krajina se stala přehlednější pro stroje a efektivnější z hlediska některých způsobů hospodaření. Pro řadu živočichů však zároveň ztratila svou rozmanitost.

Sýček potřebuje místa, kde může hnízdit, kde najde úkryt a odkud může lovit. Vyhovují mu například krátce spásané pastviny a mozaikovitě kosené louky. Pokud takové prostředí zmizí, nepomůže mu ani sebepečlivěji připravená hnízdní budka.

V debatách o ochraně přírody často hledáme jediné opatření, které problém vyřeší. Jenže budka sama o sobě nevytvoří potravu, strom nenahradí celou alej a jednorázový zásah nevrátí krajině pestrost, o kterou přicházela desítky let.

Právě sýček ukazuje, že ochrana jednoho druhu je ve skutečnosti otázkou fungování celého prostředí.

Vedle nedostatku potravy a vhodného prostředí čelí sýčci ještě jednomu nebezpečí, které bývá překvapivě blízko člověku.

Otevřené sudy s vodou, nezabezpečené nádrže, větrací šachty nebo svisle postavené trubky se mohou proměnit v pasti, z nichž se ptáci nedokážou dostat.

Podle České společnosti ornitologické zahynula v posledních desetiletích v technických pastech více než třetina sýčků, u kterých byla známa příčina smrti. Také letos utonulo jedno z mláďat v nezabezpečeném sudu s vodou.

Při zabezpečování technických pastí v jedné zemědělské usedlosti navíc ornitologové objevili sedm uhynulých sov pálených ve svisle postavených trubkách od fukarů na seno.

Je těžké představit si zbytečnější ztrátu. Zvíře dokáže překonat nepříznivé počasí, vyhýbat se predátorům a obstát v prostředí, kde je potravy stále méně, aby nakonec zahynulo v předmětu, který člověk ponechal bez zabezpečení.

Přitom někdy stačí velmi málo. Nepoužívanou trubku položit na zem, sud obrátit dnem vzhůru, hlubší nádrž zajistit nebo do vody umístit prkno, po kterém může uvězněný živočich vylézt.

Ne každé ohrožení přírody tedy vyžaduje velké investice nebo politické rozhodnutí. Některá začínají na vlastním dvorku.

Sýček není majestátní orel ani exotický pták, za kterým bychom cestovali přes půl světa. Je malý, nenápadný a po staletí žil v blízkosti lidí. Snad právě proto jeho postupné mizení nevzbuzuje takovou pozornost, jakou by si zasloužilo.

Na změny prostředí si totiž dokážeme překvapivě rychle zvyknout. Tam, kde kdysi býval sad, dnes vidíme pole. Kde stála mez, vede cesta. A když večer neslyšíme ptáka, jehož hlas už dávno neznáme, nemusíme si vůbec uvědomit, že něco chybí.

Vymizení druhu nezačíná až okamžikem, kdy zahyne poslední jedinec. Předchází mu dlouhé období, během kterého se jeho přítomnost stává stále vzácnější, až se nakonec ztratí z běžné lidské zkušenosti.

Právě to považuji na příběhu sýčka za nejznepokojivější. Nejen nepříznivou statistiku, ale možnost, že se postupně naučíme považovat ochuzenou krajinu za normální.

Přes nepříznivá čísla není osud sýčka definitivně rozhodnutý. Ornitologové spolupracují se zemědělci, instalují bezpečné hnízdní budky, upravují prostředí a odstraňují nebezpečné technické pasti. Pomáhají také vhodně načasovaným přikrmováním tam, kde je to odborně odůvodněné.

Velký význam má zachování pestré krajiny. Menší půdní bloky, stromy, keře, pastviny a šetrnější péče o travní porosty mohou vracet život nejen sýčkům, ale i mnoha dalším druhům.

Pomoci může i veřejnost. Třeba tím, že si všimne nezabezpečené nádrže, odstraní nebezpečnou past nebo se začne zajímat o to, jak vypadá krajina v jejím okolí.

Česká společnost ornitologická letos slaví sto let své existence. Její práce připomíná, že ochrana přírody není jednorázová událost, ale dlouhodobá odpovědnost, jejíž výsledky se někdy projeví až po mnoha letech.

A možná právě na sýčkovi je nejlépe vidět, proč má smysl v této práci pokračovat. Dokud ještě z českých statků, sadů a pastvin úplně nezmizel, existuje naděje, že se jeho hlas do krajiny vrátí.

Nešlo by přitom jen o záchranu jedné malé sovy. Znamenalo by to, že jsme dokázali vrátit alespoň část života prostředí, ze kterého jsme ho postupně vytlačili.

Zdroje a další informace:

Autorská reflexe Moniky Škubalové vycházející z odborných informací České společnosti ornitologické a Ústavu biologie obratlovců AV ČR.