Článek
Co se stane s příběhem o lásce, když se proměna nestane podmínkou šťastného konce?
Cirkusová fanfára zazní dřív, než se stačím s dcerou usadit v hledišti. Kráska a zvíře podle Františka Hrubína, kterou Národní divadlo uvádí v Praze, neslibuje zámek na kopci ani konejšivou pohádku, jakou si pamatujeme z dětství. Nabízí jinou otázku: co se stane s příběhem o lásce, když se proměna nestane podmínkou šťastného konce?
Jeviště se otevírá jako cirkusový prostor, který není realistickým šapitó, ale jeho náznakem. Především kruhem, v němž se příběh odehrává. Kolem něj se skládá svět rekvizit, řetězů, klecí a prachu. Režie Daniely Špinar tak známou pohádku zasazuje do prostředí, které je syrovější, tělesnější a méně bezpečné, než jaké bychom od pohádkového příběhu čekali.
Je to poslední dokončené dílo Františka Hrubína, které bylo ještě za jeho života uvedeno na jevišti. Příběh o dívce, jež dokáže v netvorovi uvidět víc než jeho vnější podobu, však ani v Hrubínově podání není jen laskavou pohádkou.
Otec utrhne růži v cizí zahradě a jeho čin má zaplatit životem někdo jiný – jeho dcera. Je to příběh o dluhu, který nikdo z dětí nezpůsobil, a přesto ho platí. Právě proto v sobě nese něco, co nezestárlo.
Čekala jsem pohádku, kterou si pamatuji jako příslib, že láska dokáže vidět skrze vnější podobu. Dostávám však výrazně fyzický a současný výklad. Hrubínův text se tu setkává s režijní koncepcí, která jeho neklid nijak neuhlazuje.
David Prachař vytváří Zvíře s mimořádným fyzickým nasazením. Skákací boty, těžký kostým i hlas upravený mikrofonem proměňují jeho přítomnost na jevišti v něco mezi člověkem a přízrakem. Zvíře není pouze maskou. Jeho pohyb v sobě nese zranitelnost, která se ukazuje především ve chvílích, kdy zůstává bezbranné.
Zvuková stylizace zároveň mění způsob, jakým k divákovi doléhá Hrubínův text. Hlas se stává součástí charakterizace postavy, ale také vytváří odstup od slov, která by sama o sobě potřebovala více prostoru a klidu. Je v tom zvláštní paradox: chceme Zvíře poznat pod jeho vnější podobou, ale cesta k jeho hlasu vede přes další vrstvu, která ho znovu ukrývá.
Denisa Barešová jako Kráska jde opačnou cestou. Její projev je soustředěný a úsporný, což vytváří kontrast k pohybové a zvukové expresivitě okolního světa. Nepůsobí proto jako další součást cirkusového obrazu, ale spíš jako jeho vnitřní protiváha.
Hudební složka Matěje Kroupy podporuje proměnlivost prostředí, v němž se pohádková stylizace střídá s groteskností a fyzickou expresivitou. Hudba příběh nevysvětluje, spíše mu udává rytmus a propojuje jednotlivé vrstvy inscenace.
Nejvýraznější gesto přichází na konci. Zvíře se nepromění v prince.
Je to okamžik, který mění význam celého příběhu. Tradiční pohádka nabízí jistotu: vnitřní krása se nakonec projeví i navenek a všechno do sebe zapadne. Tady tato jistota nepřichází.
Vedle mě sedí dcera, která na proměnu čekala celý večer, a teď mlčí.
Nevím, jestli mlčí zklamáním, nebo přemýšlením. A možná to ani nejde rozlišit. Možná právě v takové chvíli pohádka přestává být návodem a stává se otázkou.
Co vlastně od pohádky očekáváme? Musí nám dát proměnu, odměnu a jistotu, že dobro nakonec dostane přesně takovou podobu, jakou jsme si představovali? Nebo může dítěti i dospělému nabídnout něco méně pohodlného – možnost odejít z divadla bez definitivní odpovědi?
Kráska a zvíře v Národním divadle není návratem k pohádkové něze, kterou si mnozí z nás spojují s tímto příběhem. Je její výrazně stylizovanou současnou variací. A právě proto může být zajímavé přijít na ni bez očekávání, že dostaneme příběh, který už dávno známe.
Více o tom, co se děje mezi řádky našich životů a na co se v kultuře těšit, najdete na mém autorském webu Mezi řádky zde: 👉 https://monikaskubalova.wordpress.com/
