Článek
Úsměv jako další pracovní povinnost
Usmívejte se. Myslete pozitivně. Věřte si. Pracujte na sobě. Nevzdávejte se. Podobné rady slýcháme tak často, až se z nich stává samozřejmá součást každodenního života. Jenže co když už člověk nemá sílu? Co když se mu nechce usmívat, protože je prostě unavený?
Současná společnost umí být na lidskou výkonnost překvapivě náročná. Nestačí dobře pracovat. Ideálně bychom měli být také spokojení, motivovaní, zdraví, úspěšní, v dobré kondici a připravení zvládat další výzvy. Odpočinek si často dovolíme až ve chvíli, kdy máme pocit, že jsme si ho zasloužili.
Právě s touto představou si pohrává taneční inscenace Směj se, pořád se směj! choreografky a režisérky Jany Burkiewiczové a souboru BURKICOM, kterou uvádí pražská scéna Jatka78.
A přestože jde o téma, které by mohlo působit až nepříjemně vážně, tvůrci zvolili úplně jinou cestu. Přidali humor, absurdní situace, brambory a přípravu slovenských halušek.
Kolik toho člověk vlastně unese?
Na počátku inscenace stojí otázka, která zní jednoduše: Kolik si toho můžeme naložit, abychom to ještě unesli?
Jana Burkiewiczová podle oficiálních materiálů našla jeden z podnětů v knize Na chrbte, věnované slovenským horským nosičům. Ti mohou na záda naložit pouze tolik, kolik skutečně unesou.
V běžném životě však podobnou hranici často nedokážeme rozpoznat. Přijímáme další povinnosti, přidáváme nové cíle a na upozornění, že už máme příliš mnoho práce, odpovídáme, že to ještě nějak zvládneme.
Někdy skutečně zvládneme. Jenže schopnost vydržet velkou zátěž neznamená, že je takový způsob života dlouhodobě udržitelný.
Zajímavé je, jak málo se v této souvislosti mluví o samotném tlaku na dobrou náladu. Člověk může být přetížený, a přesto od něj okolí očekává, že bude působit pozitivně. V práci, ve společnosti i na sociálních sítích, kde se úspěch často měří viditelnými výsledky a příjemně vypadajícím životem.
Výzva k optimismu se pak může proměnit v další požadavek, který je třeba splnit.
Halušky, úspěch a absurdní recept na štěstí
Inscenace Směj se, pořád se směj! využívá jako jeden ze svých základních motivů přípravu slovenských halušek. Kulinářský recept se tu prolíná s představou návodu na úspěšný život.
Zní to absurdně, ale právě proto tato kombinace stojí za pozornost.
Recept předpokládá správný postup, přesné množství surovin a očekávaný výsledek. Některé návody na osobní rozvoj přistupují podobně také k člověku. Pokud budete dostatečně disciplinovaní, motivovaní a vytrvalí, úspěch se má dostavit téměř automaticky.
Jenže život nefunguje jako kuchařka.
Stejný postup nemusí vyhovovat všem a ne každý neúspěch znamená, že jsme se málo snažili. Někdy nám jednoduše dojdou síly. Jindy zjistíme, že jsme se příliš dlouho pokoušeli splnit očekávání, která vlastně nebyla naše.
Taneční představení tak nabízí prostor zamyslet se nad vážnou otázkou prostřednictvím nadsázky. Nikoli odbornou přednáškou o syndromu vyhoření, ale prostřednictvím pohybu, hudby, humoru a situací, jejichž absurdita může být mnohým divákům důvěrně známá.
Dva tanečníci a příběh každodenního přetížení
Za inscenací stojí Jana Burkiewiczová, která vytvořila její koncept, režii a choreografii. Na scéně účinkují Paulína Šmatláková a Michal Heriban. Hudbu složil Jiří Konvalinka, scénografii a kostýmy připravil Marek Cpin, světelný design vytvořila Pavla Beranová a projekce Terézia Halamová.
Představení využívá propojení tance a multimediálních prvků. Přestože jej autoři označují za malou inscenaci pro dva tanečníky, věnuje se tématu, které se dotýká mnohem širší společnosti.
Premiéru mělo 31. března 2026. Na Jatkách78 jej diváci mohou znovu vidět 2. listopadu.
Zajímavé na podobném pojetí není jen zvolený námět. Je to také skutečnost, že tanec dokáže vyprávět o lidském přetížení způsobem, který není závislý pouze na slovech.
Tělo samo totiž často prozradí, kdy je toho příliš. Únavou, napětím, ztrátou lehkosti nebo neschopností zastavit se. Pohybové divadlo může právě tyto zkušenosti přenést do uměleckého prostoru, kde je lze nejen pozorovat, ale také si nad nimi položit vlastní otázky.
Nemusíme být spokojení za každou cenu
Dlouhodobá únava a skutečný syndrom vyhoření nejsou totéž. Stejně tak nelze každý požadavek na pozitivní přístup označit za škodlivý. Problém nastává ve chvíli, kdy se z dobré nálady stane povinnost a kdy už nedokážeme připustit, že některé věci nezvládáme.
Právě zde může být divadelní humor užitečný. Neodstraňuje samotné problémy, ale dokáže ukázat jejich absurditu. Někdy nás přiměje zasmát se situaci, kterou bychom jinak považovali za nevyhnutelnou součást života.
Inscenace Směj se, pořád se směj! neslibuje univerzální odpověď na otázku, jak předejít vyhoření. Podle námětu a tvůrčí koncepce však nabízí něco jiného: možnost podívat se na vlastní nároky s odstupem a připustit, že lidská výdrž má své hranice.
Možná totiž není nejdůležitější naučit se zvládat stále více. Možná bychom se měli častěji ptát, proč si toho na sebe tolik nakládáme.
A zda se při tom ještě vůbec dokážeme smát.
Směj se, pořád se směj! – taneční inscenace Jany Burkiewiczové a souboru BURKICOM. Další uvedení se uskuteční 2. listopadu 2026 od 19 hodin na Jatkách78 v Praze. Představení trvá přibližně 60 minut a je určeno divákům od 12 let.
Další autorské reflexe divadla, kultury a témat každodenního života najdete na mém kulturním webu Mezi řádky.
