Článek
Lehké dětství vs. těžké dětství
Někdo měl pohodové dětství, někdo měl nehezké dětství. Ale na každém z nás se to podepsalo. Je to mezi lidmi poznat, jaké dětství měli. Každý z nás totiž opakuje vzorce našich rodičů, které nám předali. Ne vždy jsou ale takové vzorce správné.
Bohužel jsem četla i články, kdy se dítě rozhodlo spáchat sebevraždu, protože mělo doma teror a jeho křehká psychika to neunesla. A tak se rozhodlo pro to nejhorší. Pro smrt. Co se asi potom takovému dítěti může honit v hlavě?
Když máte pohodové dětství, nevidíte tolik věcí černě, víte, jak se máte zachovat v těžkých situacích se svými dětmi, protože vás rodiče naučili vše řešit v klidu a s láskou. Ale pokud máte dětství takové, že si spíš z něj pamatujete křik, jak asi takové situace budete řešit? No přesně tak. Stejně jako vaši rodiče. Křikem.
Pozoruji chování svých dětí
Mé dětství nebylo zrovna dvakrát pohodové a ještě jsem někdy ovlivněná tím, v čem jsem vyrůstala. Ale můj mozek je schopný si uvědomit, že já takový rodič nechci být. Dříve jsem měla s tím problém si uvědomit, že je něco špatně. Pokud ale člověk chce, pracuje na tom.
Vidím na svých dětech rysy, které po nás rodičích kopírují. Ne všechny jsou ale správné. Jenomže nikdo není dokonalý, takže je v pořádku nějaké ty chyby mít. Ještě je ale lepší si ty svoje chyby uvědomovat a pracovat na nich.
Když se rozhlédneme kolem sebe, společnost upadá
Když se podíváme kolem sebe na mladší generace, jakou společnost vidíme? Nejsou takoví samozřejmě všichni, ale mám pocit, že převládá sociálně slabší společnost. Děti mají neúplné rodiny, nebo když už mají rodinu, tak mají kolikrát šílené vzory.
Párkrát jsem potkala rodiče, kteří měli dítě v kočárku a seděli v hospodě, kouřili mu tam pod nos. Občas jsme viděli z balkonu ve večerních hodinách jít pár s malým dítětem na odrážedle. Motali se solidně, dítě brečelo. Jsou i další případy a to by vydalo na celý článek.
Ono je totiž jednoduché si vyrobit dítě. Ale potom se o něj starat. To už tak jednoduché není. A právě ty rodiny, které patří mezi sociálně slabší, neumí moc přemýšlet do budoucna a sekají si dětičky, aniž by mysleli na jejich budoucnost. Však ono to nějak dopadne.
A jaký dávají těm dětem příklad? Že je v pořádku mít hodně potomků, protože náš český stát se o ně postará. Není lepší si něco budovat a potom dětem něco odkázat? Za mě ano, i když je to někdy náročné. Jenomže některým ženám se nechce pracovat, tak rodí děti pomalu jak na běžícím pásu.
Někdy je toho na člověka moc
Někdy je toho na rodiče moc. Setkává se s tím každý rodič. Dítě by mělo vědět, že věci nedostává zadarmo a rodič na ně musí vydělat. Není to samozřejmost. Pokud tedy funguje rodina, kdy rodiče vydělávají a nespoléhají se na stát. Starší děti už to dokáží docela chápat. Když je člověk unavený, měl to svému dítěti říct narovinu. Někdy to dítě pochopí, někdy ne. Ale o tom ta komunikace v rodině je.
Pamatujme na to, že to, co našim dětem ukazujeme, co je učíme, to je pro ně odrazový můstek do jejich budoucího života. A my naše děti chceme podporovat, aby se jim dařilo. Ale ve zdravé míře. Cestu k úspěchu jim dláždit pomůžeme částečně, zbytek bude na nich. Ale oni uvidí podporu v nás, věříme, že budou rádi.
