Naši ukrajinští sousedé

Když se stěhovali, věděl o nich celý bytový dům. Hluku bylo více než dost. Hluk neustal. Každý den jsme slyšeli na chodbě, jak jejich prostřední dítě tropí hysterické scény (počkejte, to umí i české děti), když muž odcházel do práce. Také měli hodně přátel a velikou rodinu, takže se u nich dveře netrhli.

Když bydlíte na jednom patře, kde jsou na sebe namačkané byty, víte skoro o všem, co se u sousedů děje. Na to si časem zvyknete. Nebo také ne. Někdy je to ale nepříjemné, když v pozdních nočních hodinách slyšíte na společné chodbě bytového domu dětský hlasitý pláč. To nevíte, co se děje, jestli je to dítě v pořádku.

Ukrajinský manžel byl většinu dne pryč. Když byl doma, tak až večer. Na malém prostoru si všimnete jako sousedé hodně věcí. V jeden letní večer, když jsme seděli s manželem na na balkoně a soused byl též na balkoně, napadlo manžela, že bychom ho k nám mohli pozvat. Mě se to nepozdávalo, ale soused přišel rád.

Hned jsme si potykali, představil nám celou svoji rodinu (prozatím na fotkách), dali jsme si na seznámení drink. Od této chvíle se s námi chtěla ukrajinská rodinka od vedle, kamarádit. Já jsem se snažila držet si odstup, protože jsem z nich neměla moc dobrý pocit.

Sem tam jsme se navštěvovali, ale že bychom s nimi chtěli být ti nejlepší přátelé, to se říct nedalo. Bylo poznat, že každý jsme jiná nátura a jiná národnost. Někdy byla překážkou jazyková bariéra, někdy názory. Ukrajinský muž tvrdil, že kdyby bylo potřeba, půjde raději bojovat za Česko.

Ptali jsme se jich, co vlastně dělají za práci. Podnikají v lesnictví. My jsme si totiž s manželem mysleli, že ten ukrajinský muž dělá do mafie, protože domů chodil pozdě večer a měli zvláštní přátele. Docela se nám ulevilo, že jsou vlastně „jen“ podnikatelé. Ale jejich firmu se nám na internetu nepodařilo dohledat. Asi jsme hledali špatně. Budiž jim přáno.

Také nám vyprávěli, jak žili na Ukrajině. To bylo docela zajímavé. Než vypukla válka, měli dům. Ukrajinská žena studovala vysokou školu, muž slušně vydělával. Špatně se rozhodně neměli. Jsou to jedni z mála Ukrajinců, kteří si nepřišli do Česka jenom pro dávky a otevřenou náruč.

Ptali jsme se jich, jestli se chtějí někdy vrátit na Ukrajinu. Zanechali tam starší příbuzné, kteří zkrátka řekli, že svoji rodnou zemi neopustí. Ale vracet se tam prý nastálo nechtějí, protože v České republice mají lepší podmínky pro žití a také, co se týká zdravotní péče.

Jediné, co je zajímá, jestli se mají jejich starší příbuzní dobře a jestli jejich dům ještě stále stojí. Jinak je to tam netáhne. Jejich historky někdy byly opravdu hodně zajímavé. U nich doma to skřípalo. Muž byl věčně pryč, několikrát jsme ho s manželem viděli, jak raději spí v autě u garáží nedaleko bytového domu.

Občas jsme slyšeli, jak se hádají. Ale bylo to v ukrajinštině, takže jsme tomu nerozuměli. Jelikož bydleli v pronájmu, bylo jim celkem jedno, že to není jejich majetek, tak se k tomu bytu nechovali moc hezky. Jednou na návštěvě soused rozlil nějaký alkohol na koberec. My se ho ptali, jestli to neuklidí. Odpověděl „Já jsem tady v nájmu, moje to není.“ Ale tak to má většina nájemníků, ne jenom ti ukrajinští.

Z nějakého důvodu se docela často stěhovali. Neřekli nám proč. Po necelém roce se odstěhovali i od nás z bytového domu. Důvodem bylo, že je jim byt 3+kk, malý. To jsme chápali moc dobře. Dva dospělí a tři děti, to už chce větší prostor. Ptali jsme se, kam se budou stěhovat.

Pokaždé říkali nějakou jinou vesnici u nás v kraji. Jedna byla v dojezdové vzdálenosti cca 10 kilometrů od našeho města, ta druhá byla už přes 30 kilometrů. Finální verze od nich byla taková, že budou bydlet daleko od našeho města, ale že jsme kdykoliv k nim zváni. Ne, už se s nimi nestýkáme. Ani nechceme.

Dokonce nás i jednou zvali na společnou dovolenou našich dvou rodin. Do Itálie. Všechno viděli tak krásně jednoduše. Ale my jsme to raději riskovat nechtěli. Zase tak dobře jsme je neznali. A jistá ostražitost k tomuto národu v nás byla.

Není to zase tak dávno, co jsem potkala ukrajinského bývalého souseda ve školce, kam chodí naše dcera. Pamatoval si mě, pozdravili jsme se. Když mě kolikrát vidí z dálky, podrží mi dveře. Když vidí mého manžela, také mu podrží dveře, pozdraví ho. Ale tím naše přátelské vztahy hasnou. Více jsme se spolu zatím nebavili.

Majitelka bytu, ve kterém tato ukrajinská rodina bydlela, má tento byt k podnikatelským účelům. Jedna ukrajinská rodina se odstěhovala. Druhá přistěhovala. Hádejte, jaké národnosti byla? Ano, zase to byli Ukrajinci. Dva dospělí, dvě děti.

Ukrajinský muž nebýval doma přes týden, jenom tak mezi řečí nám řekl, že jezdí pracovně do Německa. Když jsme se odstěhovali my do většího v rámci jednoho města a občas potkáme tuto další ukrajinskou rodinu, vždy nás slušně pozdraví.

Všichni Ukrajinci špatní nejsou. Ale bohužel hodně si jich myslí, že mohou vše. Viz. .můj minulý článek https://medium.seznam.cz/clanek/monika-vargova-byla-napadena-ukrajinkou-125872 .