Anatomie bezmoci: Policista v pasti byrokracie

Tento článek je výsledkem rozsáhlé analýzy systémových selhání, která dlouhodobě paralyzují Policii České republiky. Vychází ze syntézy primárních informací – od interních dokumentů popisujících frustraci řadových policistů, přes analytické poznatky klíčových osobností v boji proti organizovanému zločinu, jakým je Karel Tichý, až po rozbory klíčových kauz, jako je Dozimetr, a regionálních problémů. Cílem je vykreslit komplexní, hluboký obraz krize, která přesahuje pouhou neefektivitu. Jde o chronickou chorobu práva, kde se efektivita sboru postupně vytrácí pod náporovými liniemi: administrativní diktatury, která sbor dusí zevnitř a oslabuje jeho imunitu; politické zranitelnosti, která paralyzuje elitní útvary; a regionálního prorůstání kmotrů, kteří využívají slabosti sboru k páchání drogové a finanční kriminality. Zvláštní pozornost je věnována tomu, jak nedostatečné finanční ohodnocení v kombinaci s extrémním rizikem vytváří z policisty zranitelný cíl pro korupci, čímž se sbor stává paradoxně největší překážkou pro prosazení spravedlnosti v zemi. Tato analýza má sloužit jako naléhavá výzva k radikální revizi priorit a metod policejní práce.

Na nejnižší a nejvíce přetížené úrovni policejního sboru neprobíhá boj s kriminalitou, ale boj s administrativní hydrou. Policejní služba se stala z velké části úřednickou činností, kde je dodržování nekonečného množství interních předpisů a vyplňování duplicitních formulářů prioritnější než operativní práce.

Tento stav není hypotetický, ale doložitelný vnitřními dokumenty. Jak otevřeně uvedl jeden z vrchních inspektorů ve své žádosti o propuštění ze služebního poměru z roku 2013, policejní práce je kvůli legislativě „neefektivní“ a on nechce být součástí „této bezmoci.“ Tyto výpovědi poukazují na skutečnost, že policisté jsou drženi „zavřeni v kancelářích,“ zatímco kriminalita se odehrává venku. Ztráta času strávená nekonečným papírováním se rovná ztrátě příležitostí pro prevenci a rychlou reakci.

Původní záměr masivní policejní byrokracie byl do značné míry racionální: zabránit chybám ve vyšetřování a zajistit, aby veškeré kroky byly procesně bezchybné a řádně dokumentované. Cílem bylo vytvořit neprůstřelnou dokumentaci, které by nemohli využít zkušení obhájci obviněných k napadání důkazů u soudu z důvodu formálních nedostatků (např. chybné vyplnění protokolu o výslechu, nedostatečné zdokumentování místa činu).

Paradoxem však je, že přemíra administrativy paralyzovala sbor tak, že se soustředí na formu namísto obsahu. Příkladem může být nutnost detailně a opakovaně zdokumentovat i rutinní zákroky na úkor času, který by byl věnován náročnému vyšetřování finanční kriminality nebo sledování drogových sítí. Tato „procesní obrana“ se stala zátěží, která zpomaluje vyšetřování natolik, že kriminální kruhy získávají dostatek času na zahlazení stop a únik. Úřady tak de facto rezignovaly na aktivní vyhledávání zločinu ve prospěch účetní kontroly vlastní činnosti.

Dlouhodobé finanční podhodnocení a syndrom vyhoření jsou pro policii toxická kombinace, která s sebou nese riziko systémové korupce. Policista v terénu, který denně čelí vysokému fyzickému a psychickému tlaku (drogová kriminalita, násilné činy) a zároveň je frustrován z neefektivní byrokracie, se stává zranitelným. Nízká mzda neodpovídající riziku vytváří finanční motivaci pro snížení morálních hranic. V prostředí, kde organizovaný zločin a regionální kmotři disponují obrovskými prostředky, se hrozba korupce stává reálnou: několikatisícový úplatek se pro frustrovaného, podhodnoceného policistu může stát lákavou kompenzací za každodenní riziko a stres. Tento jev vede ke kritické ztrátě důvěry ve sbor a umožňuje kriminálním kruhům získat zásadní informace nebo dokonce ochranu přímo uvnitř bezpečnostního aparátu.

Na úrovni boje proti velkým ekonomickým kauzám a korupci se problém byrokracie mění v problém cíleného politického tlaku. Zkušenosti Karla Tichého, dlouholetého vedoucího operativy na protikorupční službě, jsou v tomto ohledu klíčovým svědectvím. Tichý opakovaně potvrdil, že vyšetřování velkých hospodářských deliktů a prorůstání zločinu do politiky je politiky tolerováno jen „odsud posud.“

Když se vyšetřování dotkne miliardových podvodů či korupce ve vysokých sférách, systém nezasáhne přímo do spisu – to by bylo příliš okaté – ale do policejní struktury. Mechanismem je účelová reorganizace, která je administrativně legální, ale v praxi funguje jako likvidační zbraň.

Kauza Dozimetr, zaměřená na rozsáhlé podezření z ovlivňování veřejných zakázek v pražském dopravním podniku, je moderním a děsivým důkazem přežití a adaptace těchto sítí.

Navzdory všem systémovým slabostem, politickým rizikům a hrozbě reorganizace je vyšetřování kauzy Dozimetr zásadním a pozitivním signálem pro společnost. Kauza je nejlepším důkazem existence morálně silných a vysoce kompetentních jedinců a týmů v policii a státním zastupitelství, kteří jsou schopni proniknout do nejvyšších a nejvíce propojených korupčních pater. Tito policisté a detektivové, často pracující pod obrovským tlakem a s omezenými zdroji, dokázali ustát politické a mediální tlaky a posunout vyšetřování vpřed. Je to právě úspěch Dozimetru, který svědčí o tom, že boj proti systémové korupci není prohraný, ale závisí na ochotě politiků chránit tyto profesionály.

Tento úspěch zároveň odhalil chronický charakter problému skrze postavu Redla, jednoho z klíčových obviněných. Zkušenosti Karla Tichého se ukázaly být prorocké: Tichý registroval Redla již v minulosti v okolí Radovana Krejčíře, jak veřejně uvedl po vypuknutí kauzy Dozimetr. Toto odhalení má zásadní význam: sítě organizovaného zločinu a korupce v Česku nejsou náhodné ani nové. Jsou kontinuální, adaptují se na politické změny a recyklují stejné aktéry z minulosti, jen s novými, sofistikovanějšími mechanismy.

Neodmyslitelnou součástí hospodářského a organizovaného zločinu je drogová kriminalita, zejména výroba a distribuce pervitinu, která v některých regionech, jako je Ústecký kraj, dosáhla charakteru chronické nákazy. Tento problém je přímo ovlivněn slabostí na úrovni I. a II. – byrokracie a likvidace elit.

Česká policie čelí systémové a chronické chorobě, která je výsledkem vzájemného působení čtyř faktorů: neúměrné byrokracie na základně, politického diktátu na vrcholu, historické kontinuity zločinu a regionální bezmoci.

Výsledkem je stav, kdy se právo stává spíše obtíží pro policii než nástrojem pro boj se zločinem. Odchod morálních a zkušených profesionálů, zastavování vyšetřování miliardových podvodů a beztrestné fungování organizovaného zločinu (od drogových kartelů po korupční sítě) jsou přímým důkazem selhání.

Navzdory těmto hrozivým systémovým selháním je existence a průběh kauzy Dozimetr důkazem hluboké morální síly a profesionální kompetence v klíčových segmentech sboru a státního zastupitelství. Kauza signalizuje, že boj proti nejvyšší korupci není prohraný, ale probíhá za cenu obrovského osobního a politického rizika vyšetřovatelů. To, že se našli jedinci ochotní a schopní takovou kauzu dotáhnout, je zárukou naděje a zároveň výzvou pro politickou třídu k ochraně těchto profesionálů.

Systém potřebuje radikální obrat a ochranu těch, kteří riskují:

Dokud nebudou tyto kroky přijaty, bude Česká republika nadále ztrácet miliardy a důvěru občanů, zatímco sítě korupce a organizovaného zločinu budou prosperovat, s právním systémem, který je navržen k ochraně zločinců před spravedlností. Jen komplexní změna ochrání policii před ní samotnou a před jejími vnějšími nepřáteli.