Beck, Vémola a stíny českého podsvětí: gymy, drogy a policejní vazby

Tento text je koncipován jako investigativní úvaha, nikoli jako zpravodajský článek či obžaloba konkrétních osob. Jeho cílem není nahrazovat práci orgánů činných v trestním řízení ani vytvářet definitivní závěry, ale pokládat otázky tam, kde se veřejná debata často zastaví u prvního, mediálně nejviditelnějšího jména. Veškeré následující pasáže je proto nutné číst s vědomím, že autor pracuje s kombinací veřejně dostupných informací, historických paralel, dokumentárních materiálů a dlouhodobě popisovaných vzorců fungování organizovaného zločinu ve střední Evropě.

Autor se problematice organizovaného zločinu, rodinných vazeb, světských struktur, jejich vnitřní hierarchie a vztahů k byznysu, sportu a státním institucím věnuje přibližně osmnáct let, a to výhradně prostřednictvím otevřených zdrojů, soudních rozhodnutí, investigativních výstupů médií a dokumentárních sérií. Právě tato dlouhodobá perspektiva vede k opatrnosti v jazyce, ale zároveň k přesvědčení, že některé kauzy nelze chápat izolovaně – že mohou být pouze symptomem hlubších procesů probíhajících mimo dohled veřejnosti.

Zásadní je rovněž zdůraznit, že text nepracuje s pojmy „vina“ či „nevina“. Pracuje s kontextem, strukturou a motivy, které se v prostředí organizovaného zločinu opakují bez ohledu na konkrétní zemi či desetiletí. Historie totiž ukazuje, že mediálně exponované případy často slouží jako clona, zatímco skutečné mocenské posuny, zrady a vyrovnávání starých závazků probíhají tiše, bez kamer a tiskových konferencí.

Tento článek je proto třeba chápat jako analytický pokus dívat se za kulisy jedné konkrétní kauzy a ptát se, zda její význam nespočívá spíše v tom, koho a co mohla nechtěně odhalit, než v tom, co je na jejím povrchu viditelné.

Kauza spojená se jménem Karlose Vémoly vstoupila do veřejného prostoru především prostřednictvím rozhodnutí soudu o omezení osobní svobody v souvislosti s vyšetřováním podezření z drogové trestné činnosti. Podle veřejně dostupných informací soud své rozhodnutí odůvodnil zejména obavou z možného ovlivňování svědků, maření vyšetřování a existencí širší sítě osob, která má být předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení. Tyto důvody odpovídají standardní praxi v případech, kde vyšetřování nesměřuje pouze k jedné izolované osobě, ale k podezření na strukturovanou činnost.

Z mediálních výstupů zároveň vyplývá, že případ není prezentován jako individuální exces, ale jako součást rozsáhlejšího vyšetřování, v jehož rámci se objevují i další osoby. Jedním z těchto jmen je pan Beck starší, jehož role však zůstává veřejnosti zatím nejasná a mediálně spíše upozaděná. Právě tato disproporce – výrazná pozornost věnovaná sportovní celebritě na jedné straně a relativní ticho kolem dalších aktérů na straně druhé – vytváří prostor pro otázky, nikoli pro závěry.

Je důležité zdůraznit, že soudní rozhodnutí ani mediální informace v této fázi neznamenají prokázání viny. Jedná se o procesní kroky, které mají umožnit nerušené vyšetřování. Přesto však již samotný rámec kauzy – tedy podezření na organizovanou činnost, existence více osob a důraz na možné ovlivňování okolí – naznačuje, že nejde o banální nebo nahodilý případ.

Z hlediska investigativní úvahy je proto legitimní ptát se, zda mediální důraz na osobu Karlose Vémoly neplní i jinou funkci: zjednodušit složitý případ do srozumitelného příběhu, který je pro veřejnost uchopitelný, zatímco skutečné vztahy, vazby a možné konflikty v pozadí zůstávají zatím bez širší pozornosti. Ne proto, že by byly méně důležité, ale proto, že jsou méně viditelné a hůře popsatelné v krátkých zprávách.

V mediálně sledovaných kauzách se opakovaně ukazuje jeden vzorec: pozornost se soustředí na osobu, která je veřejnosti známá, snadno identifikovatelná a emocionálně čitelná. Sportovní celebrity, zvláště z prostředí bojových sportů, do tohoto schématu zapadají téměř ideálně. Mají vybudovanou značku, silné emoce fanoušků i odpůrců a jejich osobní příběh se dá relativně snadno převyprávět v jednoduché narativní lince – vzestup, pád, skandál.

Z hlediska fungování organizovaného zločinu je však právě tato viditelnost často známkou periferie, nikoli centra moci. Historické případy z Česka, Slovenska i zahraničí ukazují, že skuteční hybatelé struktur bývají záměrně skryti. Nevystupují veřejně, nevyvolávají konflikty, neprovokují média. Jejich síla nespočívá v okázalosti, ale v kontrole vztahů, závazků a informací.

Právě zde se otevírá důležitá otázka: je Karlos Vémola aktérem, nebo spíše prostředníkem v širší síti vztahů, které přesahují jeho osobu? Tato otázka neznamená, že by nebyl odpovědný za svá vlastní rozhodnutí. Znamená pouze, že jeho role nemusí být klíčová pro pochopení celého případu.

V prostředí, kde se pohybují vysoké částky, hotovost, sponzorské peníze a neformální dohody, fungují veřejně známé osobnosti často jako kontaktní body mezi světy, které se jinak přímo nepotkávají: mezi sportem a byznysem, mezi legálním podnikáním a šedou zónou, mezi veřejností a strukturami, jež preferují anonymitu. Tento model byl v minulosti popsán u řady případů v Evropě, kde se až s odstupem let ukázalo, že mediální „hlavní postava“ byla ve skutečnosti nahrazitelným článkem řetězce.

Investigativní pohled proto nevede k otázce, zda je konkrétní sportovec „vinen“ či „nevinen“, ale spíše k otázce, jaký systém mu umožnil pohybovat se v prostředí, kde se podobné kauzy mohou vůbec zrodit. A právě tento systém – nikoli jeho nejviditelnější tvář – bývá tím, co zůstává dlouho mimo záběr veřejné kontroly.

V organizovaném zločinu neexistuje „dluh“ pouze v ekonomickém smyslu. Historie a sociologické studie ukazují, že dluhy mezi jednotlivými aktéry často znamenají více než peníze – zahrnují závazky ochrany, loajality, mlčení nebo přístup k informacím a zdrojům moci. V tomto kontextu je relevantní zmínka o panu Beckovi starším, jehož jméno se objevuje v diskusích o vztazích mezi různými větvemi českého světského prostředí.

Neformální zdroje a mediální komentáře často uvádějí, že mohl existovat dluh vůči rodině Trisků, která patří k historicky známým větvím světských. Dále se v některých archivních zmínkách a pamětech hovoří o tzv. „cirkusových větvích“, jež mají dlouhou historii podnikání a pohybu v prostředí, které kombinuje legální zisky a neformální dohody. Přestože neexistuje veřejně ověřitelný důkaz, že by konkrétní finanční nebo jiný závazek existoval, zkušenost z podobných prostředí ukazuje, že i hypotetické napětí mezi větvemi může vyvolat konflikty a mocenské posuny, které mají vliv na širší dynamiku.

V tradičních světských a podsvětních strukturách platí, že dluh je otázkou reputace – nerespektování závazku není snadno zapomenuto ani odpuštěno. Historické příklady z Česka i Slovenska ukazují, že ztráta důvěry či nevyrovnaný závazek může vyústit v konfrontace, izolaci či eliminaci z mocenské hry. Z tohoto pohledu je zcela legitimní ptát se, zda mediálně viditelné kauzy nejsou jen odrazem těchto neformálních procesů mezi skupinami a rodinnými liniemi, které zůstávají mimo dohled médií a veřejnosti.

Pro ilustraci, jak mohou neformální vazby mezi bezpečnostními složkami a podsvětím fungovat, je zásadní podívat se na postavu Jaroslava Svěchoty, bývalého ředitele kontrarozvědky Slovenské informační služby (SIS) a náměstka ředitele pod Ivanem Lexou. Svěchota figuroval ve veřejných materiálech a soudních případech souvisejících s politicky a kriminálně citlivými událostmi 90. let, například kauzou zavlečení syna prezidenta Michala Kováče a vraždou Róberta Remiáše. (cs.wikipedia.org)

Svěchota byl spojován s vysokými kruhy slovenského podsvětí, mezi nimiž vyčnívali Miroslav Sýkora a Mikuláš Černák. Historické zdroje a investigativní výpovědi dokumentují, že Svěchota udržoval přímé kontakty s těmito bossy, a že jeho role zahrnovala nejen politický dohled, ale také koordinaci a manipulaci mocenských her mezi jednotlivými gangy. V některých případech se podle historických investigativních zpráv předpokládá, že Svěchota mohl mít vliv na plánování vražd jednotlivých bossů, přičemž motivací bylo udržet rovnováhu mezi gangy a kontrolu nad podsvětím.

Zaznamenané materiály a dobové zprávy dokládají, že na mnoha místech vražd slovenských bossů byla přítomna vozidla patřící SIS, což potvrzuje, že bezpečnostní složky mohly být využívány nejen k monitoringu, ale potenciálně i k logistické podpoře sledování či eliminace cílených osob. Tyto okolnosti poukazují na složitou interakci mezi státními institucemi a neformálními strukturami podsvětí, kde hranice mezi ochranou, infiltrace a manipulací byly často nejasné.

Případ Sýkory ukazuje, že vraždy bossů nebyly izolovanými činy, ale součástí širšího mocenského manévru, do kterého vstupovaly jak podsvětní struktury, tak osoby s vazbami na státní moc. Černákovo působení potvrzuje, že tyto konflikty byly často krvavé a systematicky organizované, přičemž role Svěchoty byla v mnoha vyšetřovacích a mediálních výstupech interpretována jako „šedá eminence“, která držela nitky moci mezi jednotlivými gangy a jejich interakcí se státem.

Tento kontext je relevantní i pro české kauzy, protože ukazuje mechanismus, jak mohou být mediálně sledované případy sportovců či drogových skupin pouze viditelnou částí mnohem širší sítě, ve které jsou klíčoví aktéři skrytí a mocenské pohyby probíhají v pozadí. Slovenská zkušenost nabízí paralelu k hypotetickým strukturám, do kterých by mohl být zapojen například pan Beck starší, včetně vzorců dluhů, mocenských vazeb a strategického „maskování“ skutečných hybatelů.

Jméno pana Becka staršího se v mediálním prostoru objevuje jen okrajově, často v souvislosti s širšími vyšetřováními nebo spekulacemi o českém světském prostředí. To, že je jeho profil méně exponovaný, však nemusí znamenat, že jeho role je okrajová – naopak. Historie organizovaného zločinu ukazuje, že nejvlivnější aktéři nebývají vidět: nevystupují veřejně, nevytvářejí mediální „značku“ a jejich síla spočívá spíše v schopnosti koordinovat vztahy, udržovat závazky a ovlivňovat situace, aniž by byly na první pohled patrné.

V kauze spojené se zápasníkem Karlosem Vémolou, která se týká mezinárodního obchodu s drogami (konkrétně kokainem), figuruje Antonín Beck starší. Podle dostupných informací z médií z prosince 2025 a ledna 2026 jsou k jeho osobě a kriminální minulosti známy následující skutečnosti:

Pro lepší pochopení pozice a role pana Becka staršího je možné jej porovnat s Františkem Mrázkem, známou postavou českého podsvětí. Mrázek byl dlouhodobě spojován s kontakty do vysokých kruhů bezpečnostních složek a politické moci, což mu umožňovalo fungovat v prostředí, kde legální a nelegální sféry byly úzce propojené. Jeho vražda, která se stala mediálně sledovanou událostí, bude v dohledné době promlčena, což ilustruje, že i významní aktéři podsvětí mohou být za určitých okolností zcela vymazáni z dosahu právního rámce – přestože jejich vliv a kontakty přetrvávají v systému dlouhodobě.

Z tohoto pohledu lze pana Becka staršího chápat nejen jako bezprostřední aktér mediálně sledované kauzy, ale i jako klíčový uzel v širší síti kontaktů a závazků, které propojují různé větve světského prostředí – mezi nimi rodiny Trisků, cirkusové linie a další neformální sítě. Veřejná neviditelnost těchto vazeb často znamená, že mediálně sledované kauzy odhalují jen část skutečné dynamiky, zatímco mocenské procesy, vyrovnávání závazků a konflikty zůstávají skryté.

Bojové a silové sporty v českém prostředí představují nejen legální disciplínu, ale často i prostředí, ve kterém se prolínají byznys, síťové vztahy a kriminální struktury. Sportovci a trenéři mohou fungovat jako viditelné figury, zatímco skutečné finanční a mocenské operace probíhají mimo dohled veřejnosti. Tyto struktury zahrnují nejen sportovní a sponzorské peníze, ale také legální i nelegální toky, například z distribuce dopingu nebo tvrdých drog.

Kauza Karlose Vémoly ilustruje typický model: viditelná tvář sportovce odvádí pozornost, zatímco skrytí aktéři, například pan Beck starší, řídí kontakty, strategii a mocenské vazby. Sport, peníze a legální reputace vytvářejí prostředí, kde se nelegální aktivity mohou maskovat a koordinovat, a to včetně kontaktů s politickou mocí či bezpečnostními složkami.

Tento vzorec se objevuje i v jiných případech českého podsvětí. Protidrogová operace s krycím názvem FIT, kterou Národní protidrogová centrála (NPC) završila v červnu 2024, představuje jeden z nejkomplexnějších zásahů proti kriminálním strukturám v českém fitness a bojových sportech. Skupina, která byla původně specializována na nelegální distribuci anabolických steroidů a padělků léčiv, od září 2023 začala do svého portfolia integrovat obchod s tvrdými drogami, konkrétně s pervitinem. Drogová síť byla sofistikovaně propojena uzavřenou komunitou silových sportovců, přičemž do akce byly zapojeny nejen distributoři a kurýři, ale i špičkoví sportovci a olomoucký lékař (ortoped), který skupině dodával psychotropní lék Xanax k potlačení vedlejších účinků stimulantů.

Samotná razie proběhla na území šesti krajů ČR a zahrnovala 19 domovních prohlídek a dalších 16 prohlídek nebytových prostor, včetně skladů a fitness center. Policisté zajistili tisíce ampulí anabolik, značné množství pervitinu, hotovost a kryptoměny v hodnotě 6,5 milionu korun, pět luxusních vozidel a dvě nemovitosti, které sloužily k legalizaci výnosů. Hlavním organizátorům hrozí tresty 10 až 18 let vězení.

Tato kauza potvrzuje, že sportovní a fitness prostředí se stává paralelou pro rozvoj zločineckých struktur, které kombinují legální a nelegální zdroje, zajišťují vysokou míru loajality a maskují skutečné hybatele procesů. Zároveň slouží jako referenční bod pro vyšetřování širších kriminálních vazeb v českém MMA a fitness, včetně propojení na dříve trestané osoby, jako je Antonín Beck starší, což ukazuje, jak se různé generace a sítě podsvětí prolínají a udržují kontinuální mocenské a finanční toky.

Jedním z klíčových fenoménů, který se objevuje ve všech výše popsaných kauzách, je role médií a veřejného zájmu jako „clony“. Mediální pozornost se často soustředí na jednotlivce, kteří jsou viditelní, čitelní a emocionálně atraktivní – například sportovci, celebritní postavy či výrazní podnikatelé. Tento fenomén má několik důsledků: jednak usnadňuje veřejnosti pochopit složitou kauzu, jednak umožňuje skrytým aktérům pokračovat v koordinaci, organizaci a rozdělování zdrojů mimo dohled veřejnosti.

V případě Karlose Vémoly se mediální obraz soustředil na jeho osobu jako na symbol „drogy ve sportu“ či „hvězdu, která se dostala do problémů“. Tato pozornost však může maskovat role skutečných hybatelů, například Antonína Becka staršího, kteří řídí sítě financí, obchodů s drogami, propojení mezi jednotlivými větvemi světského prostředí a kontakty s bezpečnostními složkami. Mediální clona tak paradoxně chrání ty, kteří skutečně disponují mocí a znalostmi, jež rozhodují o osudech celé skupiny.

Podobný vzorec lze nalézt i v jiných prostředích, například v akci FIT, kde se mediální a policejní komunikace soustředila na sportovce a kurýry, zatímco koordinátoři celé operace, kteří měli kontakty na lékaře, distributory a infrastrukturu logistiky drog, zůstávali dlouho neviditelní. Tento princip se ukazuje jako standardní mechanismus, který umožňuje zločineckým strukturám fungovat v otevřeném, regulovaném prostoru, aniž by byla odhalena jádra sítě.

Z pohledu investigativní úvahy je možné položit zásadní otázku: slouží veřejná kauza primárně k potrestání jednotlivců, nebo spíše k vyrovnání mocenských vztahů, zajištění reputace a odhalení jen části systému? Historie českého a slovenského podsvětí ukazuje, že často je mediálně sledovaná „hlavní postava“ pouze pouhým štítem, který odvádí pozornost od skutečné dynamiky mocenských sítí. To zahrnuje nejen obchod s drogami, ale také dluhy mezi jednotlivými větvemi, vazby na bezpečnostní složky, politickou moc a mezinárodní kontakty, jejichž význam pro fungování sítě je zásadní.

Tento vzorec ukazuje, že porozumění kauzám nelze stavět jen na mediálních obrazech a prohlášeních, ale vyžaduje širší pohled na vnitřní dynamiku, zájmy a skryté vazby, které skutečně ovlivňují dění. V případě sportu, fitness a bojových disciplín se tak dostáváme k rozpoznání principu, že viditelné postavy mohou být jen záminkou, zatímco mocenské a finanční procesy probíhají jinde, ve stínu, kde se rozhoduje o skutečných osudech jednotlivců i celých sítí.

Po detailní analýze kauz Karlose Vémoly, Antonína Becka staršího, slovenské paralely s Jaroslavem Svěchotou a akcí FIT v českém fitness prostředí lze vyvodit několik klíčových úvah, které přesahují jednotlivé případy a poskytují širší pohled na strukturu organizovaného zločinu a jeho interakci s legální sférou.

Za prvé, mediální pozornost často klade důraz na viditelné, symbolické postavy, přičemž skuteční hybatelé struktur zůstávají mimo dohled. Tento mechanismus – mediální clona – umožňuje skrytým aktérům, jako je pan Beck starší, upravovat a koordinovat sítě financí, dluhů a kontaktů, aniž by byli veřejně identifikováni. Historie českého podsvětí, stejně jako zkušenosti ze Slovenska, ukazují, že mocenská kontrola a schopnost ovlivňovat události často spočívá ve schopnosti zůstat neviditelným, zatímco mediálně exponovaní jedinci plní spíše funkci štítu.

Za druhé, dluhy, rodinné větve a propojení mezi jednotlivými klany světských struktur představují zásadní faktor, který není možné přehlížet. V případě pana Becka staršího jsou zmiňovány možné závazky vůči rodině Trisků či cirkusovým liniím, které mohou mít vliv na jeho rozhodování a interakce s dalšími aktéry. Takové vazby fungují v podsvětí podobně jako neformální zákon: nesplnění závazku nebo porušení loajality se neodpouští a může mít závažné důsledky.

Za třetí, zkušenosti z fitness, silových sportů a MMA, například v rámci akce FIT, ukazují, že sport, peníze a obchod s drogami a dopingem jsou propojené sítě, ve kterých legální a nelegální složky splývají. Sportovci, trenéři a lékaři mohou být zapojeni do systému, který umožňuje legalizovat výnosy, distribuovat psychotropní látky a udržovat vysokou míru loajality. Tento model potvrzuje, že mediálně viditelná osoba není vždy hlavním aktérem, ale spíše prostředníkem mezi skrytými mocenskými centry a veřejností.

Za čtvrté, paralely se slovenskou scénou – zejména s postavou Jaroslava Svěchoty a jeho kontakty na Miroslava Sýkoru či Mikuláše Černáka – ukazují, že propojení podsvětí s bezpečnostními složkami a státními strukturami není pouze hypotetické. Historie odhaluje případy, kdy byly vozy bezpečnostních služeb přítomny u vražd bossů, a naznačuje, že mocenské hry často překračují hranice národní legislativy a standardní policejní praxe.

Celkově tedy lze říci, že kauza Vémoly, postava Antonína Becka staršího, operace FIT a slovenské paralely společně ilustrují komplexní dynamiku skrytých sítí, kde jsou viditelné postavy jen povrchem složitého systému závazků, dluhů, loajality a moci. Pro investigativní úvahu je zásadní chápat kauzy nejen jako soubor jednotlivých činů, ale jako výraz širších strukturálních procesů, které určují, kdo přežije, kdo bude mediálně sledován a kdo zůstane mimo dohled veřejnosti.

Z pohledu autora, který se organizovanému zločinu a rodinným vazbám věnuje 18 let, je nezbytné upozornit: tento článek nenahrazuje soudní rozhodnutí ani vyšetřování, slouží pouze k úvahám a interpretaci dostupných informací. Zkoumá vzorce, paralely a souvislosti, které často zůstávají v pozadí, a nabízí širší perspektivu pro pochopení, proč mediálně sledované kauzy často odhalují jen část pravdy.

Pro komplexní porozumění dynamice českého podsvětí nelze opomenout postavu Antonína Běly (1944–1996), často označovaného jako „král světských“ či prapůvodní boss české mafie. Běla, pocházející z romské skupiny Kalderašů, představoval jednu z nejmocnějších a nejvýraznějších postav českého podsvětí 90. let a byl tím, kdo „objevil“ a ovlivnil Františka Mrázka, pozdějšího kmotra českého podsvětí. Jeho životní příběh nabízí cennou paralelu k současným kauzám, jako je případ Antonína Becka staršího, a ilustruje mechanismy moci, loajality a osobní motivace, které formují podsvětí.

Běla byl ve svém prostředí známý silným odmítavým postojem k drogám, což bylo v době, kdy se české podsvětí začínalo ve velkém angažovat v obchodování s narkotiky, značně atypické. Tento postoj měl hluboké osobní kořeny: smrt jeho syna Marcela předávkováním drogami silně otřásla jeho životem a vedla k tomu, že ve svém okolí a v rámci obchodních aktivit drogy odmítal tolerovat. Ironií osudu však jeho druhý syn, Jaroslav Běla, se vydal opačnou cestou – byl opakovaně trestán za drogovou kriminalitu, konkrétně za výrobu pervitinu, a v roce 2008 policie u něj zajistila kompletní varnu a velké množství efedrinu. V době smrti matky v roce 2020 byl Jaroslav rovněž ve vězení za drogové delikty, což dokresluje tragický paradox rodinného osudu.

Kriminální historie Antonína Běly je rozsáhlá: 90. léta ovládal spektrum nelegálních aktivit, od vydírání, nelegálních obchodů s valutami a Tuzexovými poukázkami až po násilnou trestnou činnost. Byl zapleten do loupežného přepadení pošty v Praze na Těšnově v roce 1974, při kterém byl zastřelen strážmistr, přesto se trestu vyhnul díky úplatkům a nedostatku důkazů. Jeho vztah s Františkem Mrázkem, původně partnerský a učebnicový příklad přenosu „řemesla“ mezi podsvětníky, se později rozešel kvůli sporům o majetek a vliv, což vyústilo až ve střelbu protitankovými střelami na Bělův dům v roce 1995.

Konečný osud Běly je tragický a dramatický: byl zavražděn 14. dubna 1996 ve své vile v Úvalech u Prahy, přičemž maskované komando ho zasáhlo více než 30 ranami ze samopalů. Vražda nebyla nikdy pravomocně objasněna, i když se spekulovalo o objednávce od Františka Mrázka a vykonání jeho tehdejším bodyguardem Pavlem Šrytrem (soud ho však osvobodil pro nedostatek důkazů). Tragédii rodiny završila v listopadu 2020 manželka Marie, která spáchala sebevraždu v domě v Úvalech, kde žil jejich syn a kde byl Běla zavražděn.

Tento příběh nabízí hlubší vhled do dynamiky podsvětí, který se prolíná s moderními kauzami. Ukazuje, že osobní tragédie, morální postoje a rodinné vazby mohou mít zásadní vliv na rozhodování aktérů, stejně jako struktury moci, dluhy a loajalita mezi jednotlivými větvemi podsvětí. Historie Běly a jeho vztah k Mrázkovi je paralelou k současným událostem, kdy mediálně sledovaní aktéři, sportovci či podnikatelé, často pouze maskují skutečné hybatele mocenských sítí, zatímco pravá dynamika rozhodování, obchodu a konfliktů se odehrává skrytě, v zákulisí a mezi neviditelnými aktéry, jejichž vliv je rozhodující.

Po osmnácti letech studia českého a slovenského podsvětí je zřejmé, že mediálně sledované kauzy, ať už Karlose Vémoly, Antonína Becka staršího či historické případy Antonína Běly, jsou jen špičkou rozsáhlého systému, jehož hlavní aktéři zůstávají neviditelní. V této struktuře fungují mechanismy loajality, dluhů a mocenských vazeb, které určují přežití a postavení jednotlivých aktérů, zatímco mediálně exponované postavy často plní pouze funkci clony.

Příklad Berdychova gangu (1995–2004) ukazuje, jak extrémně těsné propojení podsvětí a elitních složek policie může fungovat. Gang Davida Berdycha operoval v symbióze s Odborem boje s organizovaným zločinem (OBOZ), přičemž klíčoví policisté jako Josef Opava či Petr Koňařík tvořili řídící složku. Policisté poskytovali gangovým členům pravé policejní uniformy, odznaky, výzbroj a interní informace, a zároveň spravovali 30 % výnosu z lupu. Gang prováděl únosy, přepady kamionů a mučení obětí, zatímco část výnosů byla reinvestována do techniky a zbraní, a legalizace probíhala mimo jiné přes podniky jako čerpací stanice rodiny Žaludových.

Vyšetřování kauzy bylo komplikováno tím, že pachatelé byli součástí útvaru, který měl chránit zákon. Odvaha řadových detektivů Heleny Kahnové a Tomáše Gregora umožnila odhalit vnitřní korupci a převést vyšetřování pod ÚOOZ. Operace Uniforma v roce 2004 vedla k odsouzení přes 30 osob, včetně policistů Opavy a Koňaříka.

Mediální reflexe byla posílena díky práci investigativního novináře Janka Kroupy, jehož reportáže pro TV Nova odhalily strukturu gangu a funkci vnitřních policistů. Seriál Expozitura, scénáristicky upravený Kroupou a Klímou, věrně zpracovává klíčové události: postava Major Omega odpovídá Josefu Opavovi, metody únosů a mučení jsou přímo inspirovány spisy, a vztah Kahnové a Gregora zobrazuje jejich izolaci a tlak uvnitř policejního sboru. Seriál tak poskytuje unikátní vizuální dokumentaci propojení zločinu s mocenskými strukturami, která je dodnes referencí pro odborníky i laickou veřejnost.

Současné kauzy, zejména Antonín Beck starší a Karlos Vémola (2025–2026), ukazují znepokojivou kontinuitu: Beck, s historií dotačních podvodů a vazbami na bezpečnostní složky, se pohybuje na pomezí legálního a nelegálního světa, přičemž gymy, sportovní centra a investice do luxusního majetku fungují jako logistické a finanční základny. Tato dynamika připomíná historické modely Běly či Berdycha: vlivní aktéři kombinují fyzickou sílu, rodinné vazby, dluhy a propojení s institucemi, aby udrželi kontrolu a moc, zatímco viditelní účastníci odvádějí pozornost médií a veřejnosti.

Šedá zóna gymů, MMA center a fitness komunit tak představuje současný průsečík moci, fyzické síly a ilegality, kde se propojuje organizovaný zločin s elitními složkami státní moci a justice. Historie i současnost ukazují, že kontinuum adaptability, propojení a strategického využívání legálních struktur je klíčové pro přežití a prosperitu aktérů podsvětí, a že struktury moci, dluhů a loajality jsou stejně zásadní jako násilí či drogy samotné.

Tento článek má proto investigativně-úvahový charakter: nabízí rámec pro pochopení, proč mediálně sledované kauzy často odhalují jen část pravdy, zatímco skutečná moc, rozhodování a kontrola nad scénou probíhá v zákulisí mezi skrytými hybateli, jejich sítí kontaktů a propojením s elitními institucemi. Gymy, sport, historie Běly, moderní kauzy Becka a extrémní příklady jako Berdychův gang ilustrují kontinuum vzorců moci a adaptability, od 90. let až po současnost, které formuje české a slovenské podsvětí.