SATIRA: Kronika o bílé koruně a prášku mocných

Upozornění autora

“Vážený čtenáři, než se ponoříš do řádek této kroniky, dovol mi vyslovit zásadní upozornění:

Text, jenž následuje, je satirickou interpretací současných událostí a chování elit, zpracovanou ve stylu středověké kroniky. Jakékoli podobnosti s konkrétními osobami, institucemi či situacemi jsou účelné pro účely satiry a vycházejí z veřejně dostupných zdrojů.

Je třeba zdůraznit, že některé skupiny populace, zejména osoby z vyšších vrstev a mocenských struktur, se běžně nedostávají do oficiálních statistik o užívání drog. Jejich chování, ač významné pro celkovou společenskou dynamiku, tak často zůstává „neviditelné“. To může vést k podcenění reálného rozsahu užívání drog a zkreslení dat, pokud se spoléháme pouze na veřejně dostupné statistiky.

Satira není tvrzením o skutečných skutcích jednotlivců ani o jejich osobních hříších. Cílem tohoto díla je kriticky reflektovat společenské jevy, mocenské mechanismy a nerovnosti, nikoli obviňovat konkrétní osoby.”

Prolog kronikáře, jenž píše z únavy i vzdoru

Neb jsem viděl, jak v našich zemích píší kroniky jen o těch dole — o nevolnících, zlodějích, o těch, kdo jsou snadno spočítáni a odsouzeni.
A zatímco o bídných jsou celé tabulky, grafy a zprávy, o těch nahoře není ani řádku.
Elita se totiž nepřipisuje do statistik.
Jejich hříchy se nazývají „osobní selhání“, jejich závislosti „pracovní přetížení“ a jejich lži „komunikační strategie“.

Proto, neb jest hříchem mlčet, rozhodl jsem se psáti tuto kroniku.
Ne o nevolnících, jichž je plno v každém vězení, ale o pánech, kteří své vězení nosí v kapse saka.
O těch, kdo místo okovů mají kreditní kartu.
O mocných, jejichž bílá koruna se sype do prachu, a přece o ní nikdo nesmí mluviti.

Já, kronikář bez jména, přináším tuto zprávu na světlo boží, by i oni byli konečně spočítáni.
Neboť kdo jest bez viny, nechť první šňupne.

O době, kdy se hřích stal luxusem

Po pádu železných zdí přišlo zlato otevřených dveří.
Řekli nám, že jsme svobodní, ale zapomněli dodat, že svoboda bez smyslu je jako víno bez víry — opíjí, ale nenaplňuje.
Z trhů práce se stala tržiště duší, a z víry v pokrok víra v kariéru.

Noví páni nevládnou mečem, nýbrž vizi.
Místo koruny nosí diář, místo hradu mají kancelář s výhledem na město, které už dávno nevnímají.
Kokain jest jejich novým znakem rytířským, symbolem výkonnosti a „drive“.
Není to hřích, nýbrž benefit.
Na poradách se tváří, že dýchají úspěch, a přitom jen lapají po dechu.

Tak se zrodila víra v bílou linii — novodobé pouto mezi mocí a prachem.
A kdo ji následuje, tomu se otevírá svět.
Jen oči zůstávají prázdné.

O Bílé koruně a jejím kultu

V komnatách z betonu a skla, kde se rozhoduje o osudech lidu, i zakázkách, vládne tichý rituál.
Sklenky cinkají, smích se třpytí a mezi nimi, nenápadná jako relikvie, leží čára.
Ne ta v zákoně, ta na stole.

Kokain, znak moci, se stal měřítkem odvahy i loajality.
Kdo nepřijímá, není součástí.
Kdo ano, ten ví, že v této víře není návratu.
A jako kdysi inkvizice pátrala po kacířích, dnes PR oddělení pátrají po fotkách.

Rozdíl mezi třídami se již neměří penězi, ale druhem prášku.
Chudí míchají chemii, bohatí čistotu.
Jedni hledají únik, druzí inspiraci.
Oba však padli — jen každý jinak vysoko.

Rozmluva lepšočlověka a prostého muže

Lepšočlověk: „Pověz, človíčku, jak se ti žije dole?“
Poddaný: „Těžce, pane. A vám nahoře?“
Lepšočlověk: „Úspěšně. Běhám maratony, investuji, inspiruji. A když je zle, dám si čáru.“
Poddaný: „Čáru? Já dělám na pásu.“
Lepšočlověk: „Vidíš, každý máme svou cestu. Ty držíš stát, já ho vedu.“
Poddaný: „A kdo tě vede, pane?“
Lepšočlověk: „Víra v pokrok… a trochu koksu.“
Poddaný: „A co to stojí?“
Lepšočlověk: „Mě? Nic. Vždyť to mám z tvých desátků!“

A tak hovořili, dokud první neomdlel z únavy a druhý z nudy.

O prachu chudých a prachu panském

V podhradí se míchá jiný prášek, hrubší, levnější, pálivý.
Pervitin, parno, piko , tož název dle Vaší libosti – pýcha zoufalých, co už nemají na sny.
Zatímco pán se čistí, nevolník se vaří.
A oba končí v chemické mlze. Jen každý na jiném konci spektra.

A když přijde spravedlnost, její měřítko není rovné.
Na mocné čeká odvykací kolonie luxusu, na slabé cela.
Jeden přestane na měsíc, druhý navždy.
Tak se naplňuje staré přísloví: „Kdo má víc, ten má i hřích lehčí.“

O řeči pánů, kteří umějí popřít vše, kromě sebe

Páni našich dnů umějí vše vysvětlit.
Jsou to mistři eufemismu, moderní kazatelé PR.
Zachytí-li je kouzelná čočka při rituálu bílého prachu, neřeknou „ano“, nýbrž „to je staré“.
Neřeknou „můj nos“, nýbrž „optický klam“.
A lid jim věří, neboť chce věřit, že někdo vládne smyslu.

Je to zvláštní doba, kdy pravda je levná a loajalita drahá.
Kdy hřích jest projevem kreativity a trest formou PR kurzu.
Národ, jenž kdysi ctil husitskou přímku, teď obdivuje bílou křivku.

O trhu s vírou, daty a digitálním zlatem

Jako by nestačil prach hmotný, přišel prach datový.
Kdo nemá nos, má aspoň účet.
A v digitálním světě se sní o tomtéž – o rychlém zisku, o úniku, o pocitu moci.
Krypto, startup, token – všechno jsou to jen jiné názvy pro sen, který pálí v nose i v hlavě.

Peníze se staly vírou a víra algoritmem.
A kdo se neklání před novým oltářem, ten jest označen za zpátečníka.
Zlaté tele se proměnilo v bílý prach – jen tanec kolem něj zůstal stejný.

Závěrečné slovo kronikáře

Tedy budiž zapsáno: v této době se lidé dělí ne podle práce, nýbrž podle druhu prášku, jejž si mohou dovolit.
A čím čistší mají čáru, tím špinavější svědomí.

Neříkám, že dříve bylo lépe – jen se hřešilo jinak.
Dnes se hřích prodává v luxusním balení, s logem a PR agenturou.
A když spadne pán, padá měkce — do talkshow.

Kéž by kronika tato nezmizela mezi jinými spisy a připomněla, že i ti nahoře jsou jen lidé – jen mají dražší hříchy.
Ať tedy každý, kdo čte, ví:
Statistiky neříkají pravdu o národu.
Říkají jen, kolik se zrovna měří těch, co nemají panošů.

A já, kronikář, budu psát dál.
Ne z touhy po slávě, ale z potřeby spravedlnosti.
Neboť když už Bůh mlčí, musí promluvit satira.

Neznámý kronikář léta páně 2025

“Čtenáři, jak kroniku zavírám, je třeba připomenout jednu zásadní věc: satira může bavit, ale zároveň odhaluje to, co oficiální čísla skrývají.

Statistiky o drogách a jejich uživatelích zachycují jen část reality. Ti, kdo se pohybují v elitních kruzích, většinou „nefigurují“ v žádných přehledech, přesto jejich činy a spotřeba významně ovlivňují společenské prostředí i veřejné mínění.
Podceňovat tuto skutečnost znamená nevidět celé spektrum jevů a zkreslovat tak obraz reality.

Tato kronika, byť napsaná humorem a nadsázkou, je tedy také výzvou k zamyšlení nad tím, co statistiky nezachytí, nad mocí, odpovědností a nerovnostmi.
Humor a ironie slouží k tomu, aby čtenář mohl kriticky nahlédnout do světa, kde moc a zdání často přebíjí fakta.

Pamatujme, že smích nad satirou je nejen pobavení, ale i prostředek k uvědomění si reálných nerovností a neviditelné dynamiky společnosti.”

Zdroje a šepty