Článek
Ústecký kraj se stal symbolem hlubších společenských problémů, které dalece přesahují hranice jednoho regionu. V kraji, kde se střetává těžký průmysl s nezaměstnaností, sociální vyloučení s korupcí a frustrace s lhostejností, se zločin stává přirozenou součástí každodennosti. Ať už jde o výrobu pervitinu v panelových domech nebo manipulace s evropskými dotacemi v krajských kancelářích, obě formy kriminality vyrůstají ze stejného prostředí – prostředí, kde peníze představují jedinou jistotu a loajalita je silnější než zákon.
Definice slušnosti a morální rámec
Slušnost není jen dodržování zákona; je to soubor principů a hodnot, které určují, jak se člověk chová k ostatním, jaká rozhodnutí činí a jakou míru odpovědnosti přijímá za své činy. V kontextu drogové a hospodářské kriminality znamená slušnost nejen odmítat přímé porušování zákona, ale i nepodléhat tlaku, nevyužívat vazby k vlastnímu prospěchu a chránit slabší. Je to ochota jednat čestně, i když to není nejvýhodnější a odvaha stát si za pravdou i tváří v tvář osobním, profesním nebo sociálním rizikům. V některých případech může být získání informací o trestné činnosti pokušením porušit vlastní morální zásady – například skrze neetické šetření. Slušnost vytváří rámec, díky němuž může společnost fungovat bez permanentního strachu a neustálého krytí nepravostí. V prostředí, kde se rozpadá respekt k hodnotám a každý hledí především na osobní zisk, se slušnost stává nejen ctností jednotlivce, ale i základním pilířem obnovy důvěry a stability a to jak pro úředníky, pracovníky sociálních služeb, policisty, tak i pro investigativní novináře, kteří odhalují pravdu i za cenu osobního rizika.
V čase…
V devadesátých letech se Ústecký kraj stal místem prudké transformace: zavřené továrny, nárůst nezaměstnanosti, rozpad komunit a příchod rychlých zisků z šedé ekonomiky. To, co začalo jako snaha přežít, se během jedné generace proměnilo ve stínovou ekonomiku, jejíž pravidla jsou pevnější než ta oficiální. Zde se rodí jak drogové gangy, tak i propojené sítě podnikatelů, úředníků a politiků, kteří se naučili „v systému chodit“.
Ústecko se tak proměnilo v laboratoř, kde se dá pozorovat, jak snadno se morální otupělost přenáší z nejnižších vrstev společnosti až do jejích elit. Tam, kde jeden vaří drogu, jiný manipuluje s fakturami. Jeden riskuje život v garsonce, druhý v kanceláři riskuje podpisem. Oba však jednají ze stejné motivace – rychle získat to, co jiní musejí poctivě vydělávat.
A co je nejvíce tragické – všichni tito lidé jsou dětmi tohoto regionu, vyrostli v jeho ulicích, navštěvovali místní školy a sdílejí stejné prostředí. Už dávno nejde o anonymní pachatele zvenčí, ale o sousedy, příbuzné, známé či bývalé spolužáky, což vytváří unikátní, ale pro vyšetřování extrémně složité prostředí. V menších městech jako Most, Bílina, Duchcov či Louny se lidé navzájem znají, a tak se kriminalita skrývá přímo na očích.
Policie se zde potýká nejen s nedostatkem personálu, ale i s fenoménem „sociální blízkosti pachatelů“ – úředník může být bratrancem svědka, policista bývalý spolužák obviněného a vedoucí odboru známý z gymnázia s osobou, která čelí obžalobě. Tím vzniká systém, kde hranice mezi pracovním výkonem a osobními vztahy ztrácí ostrost a kde se snadno ztrácí i důvěra veřejnosti ve spravedlnost.
Drogová kriminalita: všední realita severu
Ústecký kraj dlouhodobě patří mezi hlavní centra výroby pervitinu v České republice. Policie zde každoročně likviduje desítky varen a odhaluje stovky distributorů. Drogy však nejsou jen otázkou zisku – v tomto kraji představují reakci na ztrátu smyslu, práce a naděje. Uživatelé jsou často sami oběťmi prostředí, v němž vyrůstali: dětí rodičů závislých na sociálních dávkách, lidí, kteří nikdy nepoznali stabilitu.
Zajímavým a často přehlíženým faktem je, že pachatelé drogové trestné činnosti i uživatelé jsou většinou dětmi místních občanů. To znamená, že kriminalita má zdejší kořeny – nevzniká „zvenčí“, ale z místní komunity samotné. V menších městech, kde se všichni znají, je proto nutné, aby se policie a státní orgány zaměřily nejen na pachatele, ale i na rodinné a přátelské vazby, které tuto činnost udržují.
Případy ukazují, že varny často fungují jako rodinné podniky: jeden člen shání suroviny, druhý vaří, třetí prodává. V prostředí, kde se lidé bojí svědčit proti svým známým, se vytváří kruh mlčení, který chrání pachatele více než zákon. Přidáme-li k tomu strach z odvety a slabou důvěru v justici, vzniká dokonalá rovnice nepostižitelnosti.
Největším rizikem je ovšem prolínání těchto vazeb s institucemi, kde pracují místní úředníci, policisté či sociální pracovníci. I neúmyslné sdílení informací mezi známými může vést k únikům, varováním a manipulacím s důkazy. Tak vzniká systém, kde zločin nečelí jen policii, ale i přátelství.
Dotační kriminalita: když se varna přesune do kanceláře
Na druhé straně spektra stojí hospodářská kriminalita, která je ve své podstatě méně viditelná, ale o to destruktivnější. Nejznámější z nich je kauza Regionálního operačního programu Severozápad (ROP), v jejímž rámci došlo k manipulaci s evropskými dotacemi v hodnotě miliard korun.
Vyšetřování, které se táhlo více než deset let, ukázalo, jak hluboko byla korupce zakořeněna v systému. Bývalý hejtman Jiří Šulc byl v roce 2025 odsouzen za zneužití pravomoci veřejného činitele – symbolicky v kraji, který se měl stát příkladem obnovy. Místo toho se z ROP Severozápad stal zdroj pro vlivné jednotlivce a propojené podnikatelské skupiny.
Fungování těchto „dotačních varen“ připomínalo organizovaný zločin. Rozhodovalo se o tom, kdo je „náš“ a kdo není. Kdo přispěje, dostane dotaci, kdo ne, skončí bez zakázky. Na schůzkách v restauracích se uzavíraly dohody, které určovaly směr miliardových toků. Místo výbušnin a zbraní se zde používaly smlouvy, faktury a podpisy.
Paralela s drogovou scénou je zřejmá – v obou případech jde o strukturovanou hierarchii, tichou loajalitu, finanční zisk a systém vzájemného krytí. Rozdíl je jen ve společenském postavení aktérů: jeden stojí v kapuci u varny, druhý v obleku u jednacího stolu.
A zatímco pervitin ničí zdraví a rodiny, dotační kriminalita ničí důvěru ve stát. Obojí má devastující účinek na společnost, která přestává věřit, že poctivost má smysl.
Společný jmenovatel: peníze a beztrestnost
V jádru obou typů kriminality leží stejný motiv – peníze. V regionu, kde je málo příležitostí a kde se úspěch měří viditelným bohatstvím, se peníze stávají měřítkem hodnot. Pachatelé nejsou nutně „zlí lidé“, spíše lidé, kteří ztratili víru, že poctivá cesta k úspěchu vůbec existuje.
A právě zde vzniká největší neviditelná oběť – daňový poplatník. Z daní poctivých občanů se totiž platí nejen sociální dávky, ale i veškeré důsledky trestné činnosti: provoz justice, policie, věznic, státního zastupitelství, ale i vyšetřování, které často trvá roky a stojí miliony. Každý odhalený případ korupce nebo drogové činnosti je ve skutečnosti další účet pro společnost, který hradí ten, kdo se řádně chová.
Je to paradox, který podkopává morální řád: poctivý člověk nejenže ztrácí víru v systém, ale ještě platí ze svých daní za selhání jiných. A čím více těchto kauz přibývá, tím více se vytrácí pocit, že stát stojí na straně občana.
Naděje?
Navzdory rozšířené skepsi a rozkladu důvěry, který v Ústeckém kraji často panuje, se stále objevují lidé, kteří dokazují, že poctivost a odvaha mají smysl. V moři korupce, drogové závislosti a cynismu se rodí nová generace těch, kteří se rozhodli postavit temnotě čelem. Nejde jen o policisty, státní zástupce či novináře, kteří odhalují složité sítě zločinu a korupce. Stejně důležití jsou i pracovníci sociálních služeb, terénní pracovníci, psychologové a odborníci na léčbu závislostí, kteří denně přicházejí do kontaktu s lidmi na samém okraji společnosti. Bez nich by boj proti drogové trestné činnosti byl jen represí – díky nim má šanci stát se i cestou k obnově lidskosti.
Tito lidé působí v první linii, často bez velké podpory, za nízké platy a v podmínkách, které by mnozí z nás nevydrželi. Setkávají se s utrpením, zoufalstvím i nebezpečím, ale jejich práce má hlubší význam – pomáhají navracet důstojnost těm, které systém i okolí dávno odepsaly. Jsou mostem mezi represí a prevencí, mezi potíráním kriminality a léčbou závislostí. Právě díky nim se daří mnohé drogové uživatele odvádět z cesty zločinu zpět do společnosti a ukazovat, že změna je možná.
Tato naděje není abstraktní – má konkrétní jména a tváře. Každý odhalený případ, každý člověk, který se po letech závislosti rozhodne pro léčbu, každý úředník, který se odmítne zapojit do dotačních machinací, nebo policista, který upozorní na nepravost, představuje malé vítězství v dlouhém boji o morální obrodu regionu. Právě tito lidé dokazují, že i tam, kde se systém zdá být zkažený a ztracený, zůstává prostor pro lidskost, statečnost a poctivost. A pokud má Ústecký kraj naději, pak je to právě v nich – v těch, kteří mlčí málo, ale konají hodně.
Závěr
Ústecký kraj dnes představuje bolestné varování pro celou republiku. Nejde jen o místo s vysokou kriminalitou, ale o mikrosvět, který ukazuje, co se stane, když se ztratí důvěra ve spravedlnost. Když se přestanou rozlišovat hranice mezi dobrem a zlem, mezi prací a podvodem, mezi sousedem a pachatelem.
Drogová i hospodářská kriminalita mají společného víc, než by se mohlo zdát: rodí se ze stejné beznaděje, stejných vazeb a stejného přesvědčení, že systém nefunguje. Jedna vyrábí drogy, druhá vyrábí falešné projekty. Jedna ničí jednotlivce, druhá společnost.
Nakonec je to ale daňový poplatník, kdo nese účet. Platí policii, soudy, věznice i sociální systém, který se snaží zmírnit následky. Platí vyšetřování korupce i léčbu závislých. A přesto má pocit, že se nic nemění.
Pokud má mít Ústecký kraj budoucnost, musí dojít k obnově morálního řádu – nejen trestáním pachatelů, ale i posilováním odpovědnosti těch, kteří se denně rozhodují, zda budou mlčet, nebo jednat. Boj proti kriminalitě zde nezačíná v kanceláři ani u soudu, ale v rodinách, školách a komunitách, kde se teprve tvoří představa o tom, co je správné.
Dokud se tato představa nevrátí, zůstanou severní Čechy místem, kde se drogy i dotace míchají ze stejné suroviny – z beznaděje a z touhy po penězích, které nikdy nic dobrého nepřinesly.
Zdroje a metodika
Článek vznikl na základě dlouhodobého pozorování autora v letech 2024–2025, konzultací s odborníky a analýzy dostupných dokumentů:
Výroční zprávy Policie ČR – Národní protidrogová centrála SKPV (2020–2024)
Výroční zprávy Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje (TOXI a hospodářská kriminalita)
Rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze (kauza ROP Severozápad, Jiří Šulc a spol.)
Zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) o čerpání prostředků ROP Severozápad
Tiskové a investigativní články: Deník.cz, iDNES.cz, Seznam Zprávy, Policie.cz, NašeRegion.cz
Rozhovory s bývalými členy bezpečnostních sborů
Terénní pozorování a vlastní dokumentace autora z let 2024–2025
Metodika spočívala v propojení veřejně dostupných údajů, výpovědí a empirického pozorování, přičemž cílem nebylo pouhé popsání kriminality, ale odhalení jejích sociálních kořenů a systémových slabin.
