Uvnitř pervitinové scény: svědectví bývalého vařiče

V předchozích textech jsem se snažil drogovou scénu popsat zvenku. Ne jako soubor jednotlivých případů, ale jako systém – síť vztahů, peněz a vlivu, která prorůstá konkrétními regiony a postupně se napojuje na širší evropské prostředí. V článcích jako „Pod povrchem Ústecka: skrytý svět pervitinu a lidí kolem něj“, „Drogy, peníze a recidiva: skrytý systém, který ovládá sever Čech“ nebo „Cesty drog po Evropě: skrytá logistika organizovaného zločinu“ se opakovaně ukazuje jedna věc: to, co na první pohled působí jako chaos, má ve skutečnosti strukturu. A často překvapivě funkční.

Ústecký kraj v tomhle není výjimkou. Je spíš zesíleným obrazem problémů, které se v různých podobách objevují napříč republikou. Prostředí, kde se drogová scéna neprojevuje jen jako kriminalita, ale jako dlouhodobě existující systém, který se přizpůsobuje, regeneruje a přežívá zásahy zvenčí. V textu „Stíny Ústeckého kraje: Jak se proměnila drogová kriminalita“ se ukazuje, že nejde jen o jednotlivce nebo skupiny, ale o prostředí, které si vytváří vlastní rovnováhu. Ne ideální, ale stabilní.
Jenže každá analýza má svůj limit.

Zvenku můžete sledovat pohyb drog, peněz i lidí. Můžete popsat struktury, vazby i změny v čase. Ale pořád vám bude chybět to nejdůležitější: vnitřní logika toho systému. To, co drží jednotlivé části pohromadě. To, co rozhoduje o tom, kdo v něm obstojí a kdo ne.

Právě proto vznikl tento rozhovor.

Ne jako další analytický text, ale jako pokus doplnit tenhle obraz o perspektivu, která v předchozích článcích chyběla. Perspektivu člověka, který tím systémem prošel zevnitř. Od prvních zkušeností ve čtrnácti letech, přes postupné zapojení až po fázi, kdy vařil pravidelně a jeho produkce se dostávala dál, než sám dokázal kontrolovat. Nešlo o okrajovou zkušenost. Šlo o každodenní realitu.

Jeho podmínky byly jednoduché: anonymita, žádná konkrétní jména, žádná místa.
Ne „kdo“ a „kde“, ale „jak“.

A právě v tom „jak“ se začíná rozpadat další zažitá představa.

Ne ta o kriminalitě. Ta zůstává.

Ale ta o chaosu.

Z jeho pohledu totiž drogová scéna nepůsobí jako bezhlavý prostor bez pravidel. Naopak. V mnoha ohledech připomíná uzavřenou komunitu. Se svou hierarchií, reputací a nepsanými pravidly, která určují, co je ještě přijatelné a co už ne. Podobně jako v jiných skupinách existují lidé, kteří mají jméno, a lidé, kteří ho ztratí. A také „černé ovce“, které systém sám vytlačuje, protože narušují rovnováhu, na které stojí.
Tenhle motiv se v téhle sérii objevuje opakovaně. Vztahy, důvěra, kontrola. Rozdíl je v tom, že tady už nejde o pozorování zvenčí, ale o zkušenost zevnitř.

A právě proto se v jeho výpovědi objevuje ještě jeden prvek, který v běžném mediálním obrazu téměř chybí: určitá forma „stavovské cti“.
Ne jenom jako morální hodnota, ale i jako praktický mechanismus přežití.
Nevyčnívat. Nepřitahovat pozornost. Držet kvalitu. Držet slovo.
Nejen proto, že je to správné – ale protože to funguje. Protože v prostředí, kde chyba znamená konec, není prostor pro improvizaci. Právě tahle disciplína podle něj odděluje ty, kteří dokázali fungovat dlouhodobě, od těch, kteří rychle končili – často kvůli vlastní potřebě být vidět.

Zároveň ale tenhle pohled nic neulehčuje. Naopak. Ukazuje, že tenhle svět nevzniká mimo společnost, ale přímo v ní. Ze stejných principů – vztahů, motivací, tlaku prostředí. Jen s jinými důsledky.

Tenhle rozhovor proto není o technologii výroby.

Je o systému. O lidech, kteří ho tvoří. O pravidlech, která ho drží pohromadě.

A především o otázce, která se v téhle sérii vrací znovu a znovu:
jestli tenhle svět skutečně stojí mimo společnost —
nebo jestli je jen její méně viditelnou, ale plně funkční součástí.

1. Začátek a motivace

Když se vrátíte úplně na začátek – jak jste se vlastně k výrobě pervitinu dostal? Byl to postupný proces, kdy člověk nenápadně sklouzává hlouběji do prostředí, aniž by si to zpočátku plně uvědomoval, nebo spíš konkrétní rozhodnutí, moment, kdy se něco zlomí? Co v tom hrálo největší roli – prostředí, ve kterém jste se pohyboval, lidé kolem vás, finanční situace, nebo i obyčejná zvědavost a chuť zkusit něco, co většina lidí nikdy nepozná? A když jste s tím začínal, vnímal jste to čistě jako způsob obživy, nebo to pro vás mělo i jiný rozměr – třeba jako určitý druh „koníčku“, výzvu naučit se něco složitého a fungovat v systému, který má vlastní pravidla a logiku?

​Úvodem bych uvedl, že zlomový věk u mě byl 14 let. První cigareta, alkohol, sex, lehké drogy a pervitin, první dávka nitrožilně. Závislost se projevila po první dávce (aniž bych si to uvědomoval), prostě jsem chtěl víc.

​O cca dva roky později jsem se dostal náhodou na byt výrobců, kteří si dělali pro sebe a pár blbců. Tak jako tak jsem měl pocit výjimečnosti, že jsem u NICH a mám tak přístup. Žádné velké akce tam nebyly, vždy v pátek var, aby bylo co fetovat o víkendu a vrátily se náklady, prakticky bez výdělku. Je nutno si uvědomit, že se bavíme o době cca 25 let nazpět.

​K výrobě jsem se dostal tak, že jsem pravidelně v pátek pomáhal, podej tohle, podrž tamto, vysuš tohle, atd. Jednalo se o kamarádský vztah, pankáči si nehrají na to, kdo je kdo.

​Chtěl jsem to umět taky. Důvod? Fascinoval mne ten proces, ale hlavně jsem chtěl rozhodovat o tom, kdy budu fetovat. Nechtěl jsem shánět něco jinde, tady byl přístup k výrobcům ze staré školy, co v té době dělali pro sebe, ale s 15 letou praxí. Prioritní motivací byla závislost. Mít přístup ke kvalitnímu materiálu, kdykoliv budu chtít. Žádný peníze, ale droga.

2. Učení a vstup do světa

Jak složité je se takovou činnost vůbec naučit, když člověk začíná úplně od nuly? Existuje v tom prostředí něco jako předávání zkušeností, kdy vás někdo zkušenější vede a ukazuje vám, jak věci fungují, nebo si tím musí každý projít sám metodou pokus–omyl, často s rizikem, že udělá chybu? Jak dlouho trvá, než se z úplného nováčka stane někdo, kdo má proces pod kontrolou a rozumí mu do detailu? A co vás na tom samotném učení tehdy nejvíc přitahovalo – byla to technická stránka, určitá „dovednost“ nebo spíš ten pocit, že míříte do uzavřeného světa, kam většina lidí nikdy neuvidí?

​Při pohledu nazpět musím konstatovat, že některé vzpomínky jsou smutné. Kupříkladu když jsem v 16 ti letech kupoval nejdůležitější chemikálie, tehdy stálo 100 gramů červeného fosforu a 100 gramů jódu 500 Kč. Šestnáctiletý kluk, na zádech batoh z učňáku a nakupuje věci na var.

​První var jsem udělal u kamaráda na bytě, když odjeli rodiče na víkend. Povedl se. Nutno říci, že jsem moc nevěděl, co dělám. Prostě jsem tam dával vše v postupu, jak jsem ho znal a povedlo se.

​Teď přeskočím několik let. V těch letech jsem vařil tak 20 krát do roka. Vaše otázka ovšem zní, jak dlouho trvá, než se zvládne řemeslo. Aby člověk zvládl nějak uvařit, to se dá naučit za víkend, ale aby pochopil celý proces? Ukážu svoji cestu a udělejte si obrázek sám.

​Někdy okolo 20 let jsem začal bydlet sám. Chodil jsem do práce nebo se snažil chodit do práce a u toho fetovat. Jakžtakž to šlo, všechno bylo volně prodejný…

​Začal u mě bydlet kamarád, co měl zhruba stejný zkušenosti s výrobou pervitinu jako já v té době. Byli jsme i kolegové ve stejné firmě, po jednom námi prodlouženém víkendu jsme přišli společně o práci. Řekli jsme si, že si práci najdeme a mezitím nás uživí pervitin.

​Tím začalo moje asi 3 leté období, kdy jsem vařil tak 6 krát týdně, v průměru 10 g na var. Kamarád se asi po roce odstěhoval do svého, ovšem mezitím jsme doladili postup. Dali hlavy dohromady, někdy se zeptali mých původních učitelů , ti samozřejmě věděli, co dělám a nikdy u mě neplatili za drogy. V té době jsem získával praxi, jistotu v celém procesu, hrdost na kvalitní produkt. Převzal jsem i pravidla svých učitelů a přijal je za své. Musím říci, že nebyla jen jejich, určitá skupina vařičů je drží dodnes:

​​Vařič si dává první – ručí za kvalitu.

​​Výsledný produkt je vizitka vařiče.

​V té době jsem se naučil dělat s jistotou i větší množství ( bráno pohledem v té době ). Pokud jsem si nebyl jistý, zavolal jsem jednomu ze svých učitelů, aby mi pomohl. Třeba když jsem jednorázově vyráběl 200 gramů nebo více. Také jsem pochopil celý proces. Prostě jsem získával praxi. Po řemeslné stránce jsem se ovšem nerozvíjel víc, než na úroveň teď popsanou.

​Zlom přišel 1. 3. 2009 ( snad si to datum pamatuji dobře). Začala prohibice na prášky obsahující pseudoefedrin. Tehdy jsem se musel více profesionalizovat. Musel jsem jezdit pro léky do ciziny. Více nákladů, více času, větší množství. Skončilo období každodenního vaření, začalo období 1-2 krát týdně větší množství. Důvod? Až po uši v závislosti, myšlenka nechat toho mě ani nenapadla. Jedinou změnou bylo přiznání si, že jsem závislý. Věděl jsem, že to tak je. Vyhovovalo mi to. Hlavně když byl pervitin. Zbytek byl vedlejší. Do roka jsem nabyl 100% jistoty při jakémkoliv množství. A to je odpověď na vaši otázku. Takhle jsem já zvládl řemeslo s motivací: pervitin/ normální životní úroveň.

3. Drogová scéna jako komunita

Vy sám často říkáte, že ten svět není tak černobílý, jak se běžně prezentuje. Když se na to podíváte s odstupem, dá se podle vás drogová scéna vnímat jako určitý typ komunity – podobně jako třeba sportovní rybáři nebo jiná zájmová skupina, kde existují známé osobnosti, lidé s reputací, určitá hierarchie, i když není oficiální, a zároveň fungují nepsaná pravidla? Dá se mluvit o tom, že si lidé uvnitř budují jméno, které ostatní znají a nějakým způsobem hodnotí? A v čem je tenhle svět podobný běžným komunitám – a v čem se naopak zásadně liší?

​Tohle není jednoduchá otázka. Domnívám se, že nejde říct: toxikoman, takže je takový. Je tam jasný společný jmenovatel : DROGA. Ale je více přístupů. Já bych to popsal asi jako motorkáře. Někteří jezdí pro zábavu krajinou, chtějí jezdit, nic víc, někteří jsou součástí skupin, někteří dělají bordel.

​Já se pohyboval ve světě, kde se vše točilo okolo vařičů. Jako jeden z nich jsem si dával pozor na to, abych nedělal pro někoho, ale na sebe. Hrdost a určitý druh pýchy byl na můj produkt. Nikdy bych neřízl matroš, asi jako mechanik by nezkazil opravu auta.

​A také z dalšího důvodu. Pokud vám někdo dá 200 000 Kč, tak musí být jistota, co mu dáváte. Nechcete problémy, ale klid a jistý příjem. Takže to je odpověď. Člověk získává pověst, na pověsti záleží, zda se budete otravovat s prodejem nebo to prodáte ihned pryč a máte klid.

​Důvěra byla v mé sortě důležitá, ale zároveň vzácná. Stále se pohybujete uprostřed lidí s aktivní závislostí. Spoustu lidí jsem „škrtl ze seznamu“, protože nedodrželi slovo a okradli mě o pervitin. To ale byly provozní ztráty, to patří k riziku.

4. Pravidla, respekt a „černé ovce“

Když na to navážeme – jaká nepsaná pravidla v tom prostředí podle vás skutečně existují a jak moc se dodržují? Co musí člověk splňovat, aby si získal respekt ostatních – je to kvalita toho, co dělá, spolehlivost, schopnost držet slovo, nebo třeba schopnost zůstat nenápadný a nepřitahovat pozornost? A naopak, kde je ta hranice, kdy už někdo přestává být „součástí“ a stává se problémem? Existují lidé, které byste označil jako „černé ovce“ té komunity – a co přesně dělají jinak? Jak na ně reaguje zbytek prostředí – je to spíš izolace, nebo tvrdší reakce?

​Tohle je velmi podobné jako předchozí odpověď. Vím, že se opakuju, ale můj pohled je pohled vařiče, který dělal na sebe. Naprosto, ale naprosto nepřijatelné bylo, když ke mně někdo přivedl člověka, aniž bych to věděl. Dále jakákoliv spolupráce s policií, upozorňování na sebe, drobná kriminalita, hádky, řev a pohozené stříkačky jsou věci, které jsou neakceptovatelné.

​Dám příklad pro pochopení: kamarádka, co teď sedí, bydlela v řadovém rodinném domě. Po tom, co ji sebrala zásahová jednotka, jsem vyklízel dům, aby se mohl předat majiteli. Všichni sousedi byli v šoku z toho, co se dělo v jejich okolí. Nikdo nevěděl, že se tam vyrábí. Kdokoliv by narušoval ten klid,tak by byl černá ovce.

​Víc se k tomu vrátím v další odpovědi, je to spojené.

5. Jak to funguje doopravdy

Z pohledu veřejnosti nebo médií to často vypadá jako svět velkých organizovaných skupin, kde má všechno jasnou strukturu a řízení. Vy jste ale naznačil, že realita bývá mnohem méně přehledná a možná i paradoxně jednodušší. Jak byste popsal, jak ten systém funguje zevnitř – jde spíš o menší, oddělené skupiny nebo jednotlivce, kteří se navzájem jen okrajově dotýkají? A jak moc člověk uvnitř vlastně chápe celý ten řetězec, jehož je součástí – od výroby až po koncového uživatele? Je výhodou vědět víc, nebo naopak méně?

​V jedné z předchozích odpovědí jsem dával příměr s motorkáři. Teď se budu věnovat mému světu ( výrobce/ motivace/ pervitin/ normální životní úroveň). Co jsem potřeboval, byl klid. Z předchozích odpovědí, myslím, jasně vyplývá, že jsem byl zvyklý si co nejvíc věci zařizovat sám (ohledně výroby).

​Důvod byl prostý. Nechtěl jsem nikomu nic dlužit, nechtěl jsem, aby mě lidi otravovali. Navíc díky zkušenostem, nabytých v letech 2009/2010, jsem věděl, kam do ciziny jezdit. Praxe je opravdu jednoduchá. Nevyčnívat, zapadat.

​Dám příklad: jezdil jsem mimo jiné i do Bratislavy. Vždy oholen, slušně oblečen, v první třídě EC. No a v době uprchlické krize naskákalo do vlaku v Kůtách asi 40 policajtů. Já seděl s knížkou, nad sebou v místě pro zavazadla tašku plnou léků. Při kontrole jsem dal občanku, ze všech sil se snažil zakrýt nervozitu. Kontrola trvala asi 30 vteřin. Důvod? Prostě jsem tam patřil.

​U výrobců mé sorty je to tak, že nemáme nejmenší tušení, kdo všechno je na nás navázán. Přístup má tak 5-6 lidí, kteří se starají o odbyt a zbytek zařizujeme sami. Stalo se mi několikrát, že mi někdo třeba na koncertě nabídl ke koupi můj vlastní materiál. Člověka jsem prakticky neznal, on neznal mě. Tohle je i důvod, proč mi nikdy neprokázali distribuci a organizovanou skupinu. Copak může někdo na výslechu říct, ano, bral jsem od něho 80 gramů týdně? Okamžitě by dostal sdělení obvinění.

6. Viditelnost, ego a „stavovská čest“

V jedné z vašich odpovědí zaznělo, že jste se záměrně vyhýbal lidem, kteří si na tenhle svět „hrají“ nebo ho dávají najevo navenek. Co jste tím přesně myslel? Jak velkou roli v tom prostředí hraje ego – potřeba být vidět, být „někdo“, ukazovat ostatním, co člověk dělá, jak žije nebo kolik vydělává? A existuje vedle toho i něco jako určitá „stavovská čest“ – tedy nepsané pravidlo, že některé věci se prostě nedělají, nepředvádějí nebo nevynášejí ven? Je to spíš otázka přežití, nebo i určitého vnitřního kodexu? Proč je podle vás naopak často výhodnější zůstávat v pozadí, být nenápadný a fungovat tak, aby o vás vědělo co nejméně lidí?

​ Tady se zaměřím na to, o čem píšete ve svých článcích. Organizované skupiny, atd. Tito lidé dávají najevo (většinou) svoji příslušnost. Ono to funguje, droga a peníze jsou společnou motivací všech.

​Můj pohled je jinde. Já se učil od výrobců, kteří se učili od první generace vařičů. Naše motivace na začátku byla droga. U nich prvně peníze, potom droga. A podle toho to vypadá.

​Můj názor je, že lidé, o kterých píšete, prostě nemají úctu k sobě a ani ke svým klientům. Je to jen hrdost na to, že já jsem ten výrobce, dealer a hlavně peníze. S tím spojená kriminalita, třeba naprosto nesmyslné vymáhání dluhů atd. Dám vám příklad, snad pochopíte, co mám na mysli.

​1. Někdo vám dluží peníze za drogy, zbijete ho, zlomíte mu nohu, dáte termín na zaplacení. Můžete reálně očekávat svoje peníze? K čemu je vám člověk, který nemůže chodit? Co když ho zatlačíte tak daleko, že půjde na policii?

​2.  Někdo vám dluží peníze za drogy. Zjistíte si, zda je to opravdu tak, že nemůže zaplatit. Domluvíte si termín. Pokud nezaplatí, odepíšete provozní ztráty, ten člověk k vám navždy ztratí přístup, stejně jako ke všem vařičům, které znáte. O měsíc později si kupuje váš materiál za cenu na ulici.

​Prostě je více přístupů. Není to černobílý.

7. Rizika a realita

Když se o drogové scéně mluví veřejně, velmi často se zdůrazňuje násilí, strach a permanentní riziko. Odpovídá to podle vás tomu, co jste zažil vy osobně, nebo je to spíš zjednodušený obraz, který nepostihuje celou realitu? S jakými situacemi jste se setkával nejčastěji v běžném fungování? A z čeho jste měl v té době větší respekt – z možného zásahu policie, nebo z lidí, kteří byli součástí toho prostředí a mohli představovat jiný typ rizika?

​Tady je důležité si uvědomit, že jsem byl pod vlivem pervitinu. Časem to člověka buď zničí, nebo se naučí fungovat asi jako zedník, který vypije 12 piv za šichtu, ale přesto chodí do práce a odvádí ji dobře.

​Většinu rizik odfiltruje pervitin, další přístup k výrobě. Ptáte se na riziko násilí atd, to v mém světě moc nebylo. Prioritně kvůli tomu, že jsem k sobě nepustil lidi, co tak jednali. Je to trochu i o tom, že jsem nebyl líný. Mohl jsem koupit léky  o trošičku dráž, aniž bych jezdil do ciziny. Jenže to by znamenalo pustit si k tělu sortu lidí, o kterých píšete. I to byl důvod, proč jsem si věci zařizoval sám. Snižování rizik.

​Jediným skutečným rizikem, které jsem vnímal, byla policie. Od prvního trestu jsem pochopil, že výroba dřív nebo později končí v base. Člověk dokáže vytěsnit skoro všechno a dělá kroky, aby ty tresty nebyly tak vysoký. Kupříkladu veškeré chemikálie po varu musely z domu. Zařizování maximum věcí sám, snižování rizika prokázání organizované skupiny. Je neuvěřitelným paradoxem, že když se nad tím zamyslím, tak na mě mohlo být navázáno tak 25-30 lidi ( při tom množství materiálu je to realistický odhad). Já znal 5.

8. Možnost odejít

Ve vašich slovech zaznívá, že i v tomhle prostředí existuje určitá míra volby. Platí to podle vás opravdu pro každého, kdo se do něj dostane, nebo jsou situace, kdy už je návrat zpět výrazně omezený? Co podle vás lidi nejčastěji drží uvnitř – jsou to peníze, které se těžko nahrazují legální prací, vazby na ostatní lidi, určitá loajalita, nebo spíš psychologické faktory, jako je zvyk nebo pocit, že jiná cesta není? A co bylo pro vás osobně nejtěžší ve chvíli, kdy jste se rozhodl odejít a tenhle způsob života opustit?

Začnu tím, že mě trochu mrzí, že vy novináři málo píšete o záchranné síti, kterou stát vybudoval. V systému pomoci závislým jsme na světové špičce. Drtivá většina lidí v drogovém světě jsou závislí.

​Pokud se rozhodnete, ale OPRAVDU rozhodnete, že chcete pryč, můžete nastoupit ústavní léčbu. Když je vám jedno kam a berete první volný místo v republice, do týdne jste v léčbě. Musíte ale opravdu chtít. Obvolat léčebny, jet klidně 400km.

​Je úplně jedno, že nejste na pracáku, nemusíte mít NIC. Erární oblečení je všude, sociální pracovnice dokážou zázraky. Do měsíce a půl nejpozději máte hmotnou nouzi, i když vás sankčně vyřadili z pracáku. O hygienu a tabák se zpravidla postarají spolupacienti.

​Jenže tím to teprve začíná. Zjistíte, že jste vlastně sám. Neznáte skoro nikoho, kdo by nefetoval. Jste v exekuci. Máte permanentní chuť na drogu a co je nejhorší, že se střízlivou hlavou vnímáte sebe a svou minulost, obklopen pacienty, kteří vám tolik připomínají sama sebe, že se na ně ani nemůžete podívat. No a odejít můžete z minuty na minutu. Takhle nějak vypadá začátek cesty ven.

​Pokud člověk zvládne léčbu a terapii, kde se učí vyrovnat s největšími sračkami, který má sebou/v sobě (víc jak polovina lidí léčbu nedokončí), nastupuje záchranná síť číslo dvě. Pobytové doléčování, kde se v prostředí bez drog a za podpory terapeutů začíná učení normálního života, chození do práce, insolvence… Tohle už je mimo léčbu, v normálním světě.

​Záchranná síť číslo tři jsou terapie 1× týdně, po dobu několika let. Vše ze zdravotního pojištění.

​Moje cesta ven byla trochu jiná. V trestu práce, spolupráce s neziskovou organizací. Po trestu rovnou do práce, kde jsem dodnes ( 3 roky). Podmínka, práce – léčba po trestu. Strašně mě to štvalo jít hned z vězení do léčby, byla to moje první léčba, ale zpětně musím říct, že mi zachránila krk.

​Před asi 20 měsíci jsem porušil abstinenci a začal fetovat. Šlo to neskutečně rychle. Když jsem si uvědomil, co se děje, měl jsem už domluvený chemikálie a měl začít vyrábět. Stal se ale malý zázrak a já se poprvé v životě zachoval adekvátně k situaci aktivní závislosti. Šel jsem dobrovolně do léčby.

​Ptáte se, co ostatní lidi drží vevnitř? Pokud mám mluvit za sebe, tak jednoduchost života na drogách. Máte jedinou starost: pervitin. Všechno ostatní je vedlejší. Jako výrobce jsem měl i slušnou životní úroveň a uznání a respekt svého okolí. Neřešil jsem dluhy a exekuce, proč? Všechny platby byly v hotovosti. Navíc stále pod vlivem, takže ten svět vlastně nebyl špatný.

​Na mé cestě ven jsem začal žít 350 km od domova. To taky není jednoduché. Člověk musí přetrhat prakticky všechny vazby, co má,  a začít budovat nový život za 21 000kč měsíčně ( výplata po insolvenční srážce ).

​Pokud k sobě mám být upřímný, tak jedinou věc, kterou opravdu UMÍM, je výroba pervitinu. Poslední 3 roky se tuhle skutečnost snažím změnit, věřím tomu, že za další dva roky bude odpověď na otázku, co opravdu umím, už jiná.

​Takže co mě drží venku z tohohle světa? Věřím, že změna identity je možná, že to má smysl. Touha být zbytek života svobodný ( jak z pohledu kriminálníka/recidivisty, tak závislého abstinenta ).

​Co je naopak největší lákadlo naskočit zpět? Vědomí, že prvním varem by se vyřešily všechny problémy. Pod vlivem bych neměl strach z policie, stoupla by životní úroveň, stavovská čest by dala pocit uznání.

Zaujala mě Vaše věta v našem rozhovoru: I když si člověk řekne DOST, tak jsou závazky, které je velmi nebezpečné nesplnit. Jak by jste to vysvětlil obyčejným čtenářům?

To by bylo asi na delší dobu, tak hodně zjednodušeně: ono to v principu funguje jako každý jiný obchod. Dejme tomu, že máte chov a porážku hovězího skotu. Dodáváte pravidelně do gurmánských restaurací a vaše hovězí se těší tak vynikající pověsti, že si zákazníci vyžadují přímo vaše maso. Jednoho dne chcete skončit, dodáte domluvenou dodávku a řeknete: konec. Majitel restaurace ví, že může změnit dodavatele, ovšem poměr cena/kvalita/množství není na trhu dostupný. Zároveň restauratér ví, že s vámi jednal vždy fér a vy jste byl spokojen. Tím, že končíte, narušujete chod restaurace. Co si myslíte, že udělají?

Tak je asi spousta možností?

Ona to byla řečnická otázka, myšleno, že bude následovat nátlak ať silou, či penězi. Upřímně, to, co popisujete v článcích, je něco, co jsem „kopal co nejdál od sebe“. Vietnamci, to je čistě kvantita bez „stavovské cti“ , no a romské etnikum je věrno samo sobě (čistě můj pohled).

9. Systém a širší dopady

Když se na to podíváte z většího odstupu – myslíte si, že je vůbec reálné drogovou scénu nějak zásadně omezit nebo úplně odstranit? Co by se podle vás stalo, kdyby se to skutečně podařilo – zmizel by problém, nebo by se jen přesunul jinam a změnil formu, možná i do podoby, která by byla méně přehledná a hůř kontrolovatelná? Máte pocit, že ten systém, o kterém mluvíme, je spíš důsledkem selhání společnosti, nebo určitým druhem kompromisu, který si možná ani úplně nepřipouštíme?

​Domnívám se, že stát odvádí dobrou práci, která je ale velmi nevděčná. Co by se stalo, kdyby policie vymýtila během dvou let drtivou většinu pervitinové scény v republice? Přestali by lidé fetovat?

​Myslím, že nepřestali. Nad odpovědí nemusíme spekulovat, stačí se podívat do historie a do zahraničí. V 90. letech se vymýtil braun. Výsledek? Heroinový boom a s ním spojená drogová kriminalita, o které se nám do té doby ani nesnilo. Domnívám se, že v případě pervitinu by se situace opakovala.

​Když v USA prezident Clinton vyhlásil válku drogám, důsledek o 10 let později byl levnější a čistější drogy na ulici.

​Můj názor je, že represe je důležitá a stát ji provádí. Můžeme mluvit o případném selhání jednotlivce, ale ne systému. Totální likvidace by byla Pyrhovým vítězstvím se všemi důsledky. Zároveň je ale nutné represi provádět z podstaty drogového problému. Velmi schizofrenní situace nemají dobré řešení.

​Teď opět pohled do zahraničí. Skandinávie začala první s programem prevence, léčbou, jinými slovy s pomocí místo represe. Tento model byl zaveden i u nás a vytvořil unikátní systém dostupné adiktologické péče, kterou nám může celý svět závidět. Tohle totiž není investice do feťáků, ale do společnosti. Každý toxikoman, který se léčí nebo abstinuje po léčbě, snižuje kriminalitu a náklady společnosti na léčbu žloutenky a dalších onemocnění, trestní řízení, vězení.

​Domnívám se, že žádné univerzální řešení neexistuje. Stát má ale nastavenou represi a pomoc dobře. Sám jsem si odseděl 8 let a bez záchranných sítí bych teď buď seděl u varu, nebo v kriminále. Jinými slovy, buď bych se podílel na kriminalitě nebo mě živili daňoví poplatníci.

​Takže bych to asi nazval kompromisem.

10. Zpětný pohled

Když se dnes ohlédnete zpátky za tím obdobím svého života s odstupem času a zkušeností, jak ho vnímáte? Změnilo vás to nějak zásadně v pohledu na svět, lidi nebo fungování společnosti? Je něco, co byste dnes udělal jinak, kdybyste měl tu možnost? A co byste chtěl, aby lidé, kteří tenhle svět znají jen zvenku, opravdu pochopili – něco, co se podle vás v běžné debatě často zjednodušuje, zkresluje nebo úplně chybí?

​Víte, dívat se zpátky a chtít něco změnit je dost nebezpečný vzorec. Vede to k frustraci nebo sebelítosti, která nemá žádný smysl. Minulost nezměním, jen se z ní mohu poučit. Zatím se život moc nepovedl, ale budoucnost může, věřím, být jiná.

​Já si myslím, že pohled na drogovou problematiku je zjednodušený ve veřejném prostoru. A to byla moje motivace napsat odpovědi na vaše otázky a reagovat. Nebylo pro mě jednoduché se k tomu vracet a vzpomínat, ale chci říct, že represe není samospásná. Myslím, že se zjednodušuje pohled na řešení ve smyslu: zavřeli dealery/vařiče, tak bude trochu víc klidu. Hlavní otázka totiž zní, co se bude dít, až je pustí.

​Prioritní hnací motor všech je podle mě závislost. Nechtěl bych, aby moje výpověď vyzněla jako odpověď řemeslníka, který dobře dělal řemeslo. Je to výpověď toxikomana, který dělal vše pro to, aby mohl fetovat. A že se u toho naučil vařit pervitin? Nic nového pod sluncem, celý ten svět, jak jsem ho poznal já, nikdo nevymyslel, ten se prostě vyvinul z potřeby pervitinu, závislosti a stále těžších podmínek pro jeho získání či výrobu, což se nestalo během roku. Prostě jsem fetoval, vařil a ta pravidla vyplynula z nutnosti přežití. Stejně se jenom oddalovalo nevyhnutelné, jinak bych neodseděl 8 let. To řemeslo jsem se naučil kvůli závislosti, takže motivace řemeslníka je pervitin.

​Myslím, že se v novinách či zprávách málo mluví o tom, že je zde i záchranná síť a spousta lidí v republice odvádí hromadu práce, aby se problém řešil i s její pomocí. Právě ta pomoc je důvodem, proč teď odpovídám na vaše dotazy místo toho, abych fetoval nebo vařil drogy.

​Toxikoman si svoji závislost způsobil sám, to je pravda, ovšem když tímto argumentem uzavřeme diskuzi, nedostaneme se k tomu, co je podle mě nejdůležitější: neřešme, co bylo, přiznejme si, co je, a řešme, co s tím dál.

„Nejtěžší není přestat fetovat a vařit. Nejtěžší je přijmout, že bez toho musíte začít žít úplně jiný život – a vydržet u něj i ve chvíli, kdy by návrat zpátky vyřešil všechno během jednoho dne.“ - anonym

Závěr

Tato série nevznikla jako izolovaný popis drogové kriminality v Ústeckém kraji, ale jako pokus zachytit dlouhodobý, strukturální stav, který se v čase nemění svou podstatou, ale pouze svou formou. Texty „Pod povrchem Ústecka: skrytý svět pervitinu a lidí kolem něj“, „Status quo v Ústeckém kraji: drogy, podnikatelé a šedé vazby moci“ a „Život vedle drogové scény“ společně vytvářejí jeden propojený obraz prostředí, které nelze chápat jako soubor jednotlivých excesů, ale jako stabilizovaný ekosystém vztahů, ekonomických toků a sociálních vazeb. Tento ekosystém funguje paralelně k legální společnosti, nikoli mimo ni, a právě proto je pro vnější pozorování často matoucí: zvenčí působí chaoticky, uvnitř však vykazuje opakující se logiku, pravidla a mechanismy rovnováhy.

Zásadní zjištění celé série je, že drogová scéna není oddělený svět, ale extrémní forma společenského prostředí, které vzniká ze stejných základů jako svět legální. Rozdíl nespočívá v absenci pravidel, ale v jejich povaze. Tam, kde stát a instituce vytvářejí formální rámce a vymahatelnost, vznikají v nelegálním prostředí nepsaná pravidla postavená na reputaci, důvěře, strachu z odhalení a okamžitých důsledcích chyb. Tento paralelní řád není slabší – je jen tvrdší, rychlejší a méně odpouštějící.

Výpověď bývalého výrobce pervitinu tento rámec významně zpřesňuje, ale zároveň odlišuje jednu klíčovou rovinu, která je pro pochopení celého systému zásadní. Ukazuje, že uvnitř tohoto prostředí existují různé typy aktérů s odlišnou motivací. Na jedné straně stojí lidé, jejichž fungování je formováno závislostí, vnitřními nepsanými pravidly a snahou o stabilitu v rámci vlastního omezeného světa. V jejich logice je důležitá reputace, předvídatelnost a určité hranice, které – byť neformální – fungují jako regulační mechanismus.

Na druhé straně však existuje vrstva organizovaných a čistě účelově orientovaných struktur, jejichž primární motivací je zisk bez ohledu na sociální nebo lidské důsledky. Tyto struktury nejsou vázány nepsanými „stavovskými“ pravidly, která v některých částech scény fungují jako vnitřní regulační mechanismus. Jejich chování je řízeno výhradně ekonomickou logikou maximalizace zisku, a to i za cenu eskalace rizika pro všechny zúčastněné – včetně koncových uživatelů, kteří jsou často ve stavu závislosti, sociálního úpadku nebo trestněprávní zranitelnosti.

Právě zde se ukazuje jeden z nejtvrdších rozporů celé drogové problematiky: zatímco část prostředí funguje na základě vnitřně sdílených nepsaných pravidel, jiná část tato pravidla zcela ignoruje. Výsledkem je nerovnováha, která se neprojevuje pouze uvnitř scény, ale i navenek – v podobě kriminality, majetkové trestné činnosti, sociálních dopadů závislosti a přenesených nákladů na společnost. V tomto smyslu nelze drogovou scénu chápat jako homogenní celek, ale jako soužití různých logik, které se navzájem ovlivňují, ale nejsou slučitelné.

Právě tento kontrast je zásadní i pro pochopení limitů represivních a preventivních přístupů. Represe musí reagovat na celé spektrum aktérů, od těch, kteří fungují v rámci vnitřně regulovaných struktur, až po ty, kteří jsou motivováni čistě ekonomicky a jsou ochotni přenášet náklady svého jednání na nejzranitelnější skupiny. Prevence a léčba pak míří na druhý konec systému – na uživatele, jejichž vstup do prostředí je často výsledkem kombinace závislosti, sociální situace a dostupnosti látky.

Výpověď bývalého výrobce je v tomto kontextu důležitá i proto, že ukazuje existenci určitého vnitřního etického minima, které v části prostředí funguje jako nepsaná regulační hranice. Ne proto, že by šlo o morální ideál, ale proto, že stabilita a dlouhodobé fungování vyžadují předvídatelnost a určitou míru důvěry. Tento typ vnitřní regulace však nelze zaměňovat s celým systémem – jde pouze o jednu jeho vrstvu, která vedle jiných vrstev existuje, ale neřídí je.

Celkový obraz, který se ze všech tří hlavních textů i navazující výpovědi skládá, tak není obrazem jednoho „světa drog“, ale spíše prostředí s více vrstvami, v němž se překrývají různé motivace, úrovně organizace a míra odpovědnosti. Na jedné straně stojí závislost jako silný vnitřní motor chování, na druhé straně ekonomická racionalita čistě ziskově orientovaných struktur a mezi nimi široké spektrum forem fungování a distribuce, které se přizpůsobují podmínkám, v nichž existují.

Z pohledu společnosti jako celku se tak ukazuje, že drogová problematika není izolovaný kriminální jev, ale komplexní sociální a ekonomický systém, který nelze redukovat na jednu příčinu ani jednu odpověď. Jeho existence je umožněna kombinací poptávky, sociálních podmínek, dostupnosti látek, ekonomických motivací a strukturálních slabin, které se vzájemně posilují.

Z tohoto pohledu se závěr série neuzavírá v rovině jednoduchého řešení, ale v rovině nutnosti simultánního posílení všech dostupných nástrojů. Represe zůstává nezbytná pro omezení organizovaných a čistě ziskově orientovaných struktur, které nerespektují žádná vnitřní pravidla a přenášejí největší sociální náklady na nejzranitelnější skupiny obyvatel. Prevence je klíčová pro snížení vstupu nových uživatelů do systému a pro práci s rizikovými skupinami dříve, než se stanou jeho součástí. A léčba spolu se sociální reintegrací tvoří jedinou reálnou cestu ven pro ty, kteří se již uvnitř nacházejí.

Bez současného posílení všech tří složek však systém zůstává v rovnováze, která není stabilním řešením, ale trvalým stavem přeskupování problému. Represe bez prevence vede k přesunu, prevence bez represe k rozšiřování hranic a léčba bez systémového ukotvení k individuálním, ale neplošným výsledkům.

Tato série tak v konečném důsledku nepopisuje jen drogovou scénu, ale především limity toho, jak společnost dokáže reagovat na jevy, které sama spoluvytváří. A zároveň klade otázku, která zůstává otevřená: zda je možné posílit všechny složky systému natolik, aby se dlouhodobý status quo přestal pouze reprodukovat a začal se skutečně měnit.

„Největší iluze není, že drogy existují. Největší iluze je, že se nás to netýká.“ - autor

Zdroje a poděkování

Tento text vychází z mé dlouhodobé investigativní práce, ve které se systematicky věnuji tématu drogové scény a jejím dopadům na společnost. V úvodu i kontextových pasážích zohledňuji také informace získané od lidí, kteří jsou stále aktivně zapojeni do drogové trestné činnosti a zároveň poznatky z rozhovorů s odborníky na protidrogovou politiku a práci se závislými. Tyto zdroje pomáhají zasadit jednotlivé výpovědi a zjištění do širšího rámce a ověřovat jejich relevanci.

Klíčovým zdrojem je rozsáhlá a otevřená výpověď bývalého vařiče pervitinu, která vznikla na základě opakované komunikace. Jeho odpovědi jsem ponechal v maximálně autentické podobě, pouze s nezbytnou jazykovou a stylistickou úpravou.

Zásadní podmínkou naší spolupráce byla důsledná anonymizace respondenta. S ohledem na jeho minulost, osobní bezpečnost i probíhající návrat do běžného života nezveřejňuji žádné identifikovatelné údaje.

Při zpracování jsem zároveň vycházel ze svých předchozích článků publikovaných na platformě Seznam Médium, zejména:

https://medium.seznam.cz/clanek/moral-journalism-zivot-vedle-drogove-sceny-jak-obycejni-lide-prezivaji-kazdy-den-258025

• Status quo v Ústeckém kraji: drogy, podnikatelé a šedé vazby moci

https://medium.seznam.cz/clanek/moral-journalism-status-quo-v-usteckem-kraji-drogy-podnikatele-a-sede-vazby-moci-248427

https://medium.seznam.cz/clanek/moral-journalism-pod-povrchem-ustecka-skryty-svet-pervitinu-a-lidi-kolem-nej-207806

Respondentovi děkuji za důvěru, otevřenost a ochotu vrátit se k vlastní minulosti. Bez jeho výpovědi by tento text nemohl vzniknout.