Článek
Jenže stále více lidí si během dovolené uvědomuje zvláštní paradox: čím více služeb si zaplatí, tím více mají potřebu je všechny využít.
Ráno snídaně, dopoledne bazén, oběd, odpolední snack, zmrzlina, drink, večeře, večerní program. A mezi tím samozřejmě kontrola, jestli náhodou někde nedostanete něco, co jste ještě nezaplatili.
Z dovolené se tak někdy stává zvláštní disciplína. Neodpočíváme, ale optimalizujeme.
Když máme všechno, musíme to přece využít
Ještě před několika lety byla dovolená v hotelu především o tom, že člověk změnil prostředí. Dnes si kupujeme celý balíček služeb.
Bazény, několik restaurací, bary, fitness, animační program, plážový servis, vodní sporty, večerní show a někdy dokonce několik různých typů all-inclusive.
A právě tady vzniká problém.
Když za něco zaplatíme, máme přirozenou potřebu toho využít co nejvíc. Pokud hotel nabízí čtyři restaurace, máme pocit, že bychom je měli vyzkoušet všechny. Když je k dispozici bar otevřený do půlnoci, byla by přece škoda tam nejít. A pokud hotel rozdává zmrzlinu od deseti do osmnácti hodin, proč si ji nedat?
Člověk pak začne dovolenou hodnotit podle množství využitých služeb.
Kolikrát jsme byli v restauraci? Kolik drinků jsme měli? Kolik bazénů jsme vyzkoušeli? Byla zmrzlina opravdu celý den?
A najednou jsme ve stresu z toho, abychom dostatečně využili dovolenou, za kterou jsme už dávno zaplatili.
Hotel jako vlastní malý svět
All-inclusive má samozřejmě obrovskou výhodu. Nemusíte řešit peníze při každém jídle, hledat restauraci, plánovat nákupy nebo přemýšlet, kolik bude stát další drink.
Jenže pohodlí má i druhou stranu.
Hotel se může stát vlastně celým světem, ze kterého není potřeba vycházet.
Ráno jdete na snídani. Potom k bazénu. Na oběd do hotelu. Odpoledne na pláž, která patří hotelu. Večer večeře a program.
Po týdnu pak zjistíte, že jste byli v zemi, kterou jste téměř neviděli.
A to je podle mě jeden z nejzajímavějších paradoxů dnešního cestování.
Člověk může letět několik tisíc kilometrů, utratit desítky tisíc korun a přitom strávit většinu času na místě, které by mohlo být téměř kdekoliv na světě.
Hotel v Řecku, Turecku nebo Egyptě pak začne vypadat podobně. Stejný bazén. Podobné snídaně. Podobné drinky. Podobná večerní show.
Jen moře za plotem se mění.
Možná ale právě tohle lidé chtějí
Na druhou stranu není fér all-inclusive odsuzovat.
Možná totiž právě taková dovolená většině lidí vyhovuje.
Po celém roce práce nechce každý plánovat výlety, hledat parkování, studovat jízdní řády nebo řešit, kde se večer najíst.
Někdo chce prostě ležet u bazénu a nic neřešit.
A proč ne?
Dovolená přece nemusí být soutěž v počtu navštívených míst. Pokud člověk stráví sedm dní na lehátku, čte knihy a večer jde na večeři, může si odpočinout mnohem více než někdo, kdo během stejného týdne objede deset památek.
Problém proto není samotné all-inclusive.
Problém nastává ve chvíli, kdy máme pocit, že ho musíme využít na maximum.
Největší luxus je někdy nic nedělat
Možná bychom se na dovolenou měli dívat trochu jinak.
Ne podle toho, kolik jsme toho stihli, ale podle toho, jak jsme se cítili.
Nemusíme vstát v sedm ráno jen proto, abychom zabrali nejlepší lehátko.
Nemusíme být první u snídaně.
Nemusíme vyzkoušet všechny restaurace.
Nemusíme se účastnit každého animačního programu.
Nemusíme ani každý den někam jet.
A už vůbec nemusíme mít pocit, že když celý den jen ležíme a koukáme na moře, tak dovolenou promrháváme.
Možná jsme ji naopak využili přesně tak, jak jsme měli.
A pak přijde účet
Zajímavé je, že podobně se chováme i při výběru samotné dovolené.
Nejdříve hledáme co nejlevnější hotel.
Potom přidáme lepší pokoj.
Pak výhled na moře.
Potom all-inclusive.
Pak lepší transfer.
A nakonec zjistíme, že původní dovolená za 25 tisíc korun stojí 45 tisíc.
Protože když už někam letíme, přece si chceme dopřát.
Jenže otázka zní, jestli opravdu potřebujeme všechno, co si kupujeme.
Někdy může být lepší hotel bez pěti restaurací, ale s krásnou pláží. Jindy může být lepší menší apartmán ve městě než obrovský resort, ze kterého celý týden nevyjdeme.
A někdy může být nejlepší dovolená ta, která je jednodušší.
Češi se možná pomalu mění
Český turista byl dlouhé roky známý tím, že chtěl za své peníze co nejvíce.
A dává to smysl. Když už člověk utratí velké peníze za dovolenou, chce mít pocit, že dostal maximum.
Jenže možná se postupně mění i samotná představa luxusu.
Luxus nemusí znamenat pokoj s výhledem, pět druhů masa u večeře a bar otevřený 24 hodin denně.
Luxus může být i to, že nemusíte nic dělat.
Že nemusíte sledovat hodiny.
Že nemusíte nikam spěchat.
Že se ráno probudíte, podíváte se z okna a jediná otázka, kterou řešíte, je, jestli půjdete dnes k moři nebo zůstanete u bazénu.
A možná právě proto začíná být nejdražší věcí na dovolené něco, co se nedá koupit v žádném hotelovém balíčku.
Klid.
Protože ten vám žádné all-inclusive garantovat nemůže.
