Článek
Výhodou našeho domu jsou garáže. Nemusíme řešit parkování na ulici, hledání volného místa, nemusíme vystavovat naše auta špatnému počasí. Každý den zajedeme do společných garáží a místo pro našeho plechového miláčka máme zajištěno. Roky nebyly žádné problémy. Až do doby, než si jeden ze sousedů pořídil elektromobil.
Sousede, parkujte venku
A nastal první konflikt. Tady bych rád uvedl, že já s tím až takový problém nemám. Já věřím tomu, že elektromobily jsou dnes dělány kvalitně a nehrozí, že by se z ničeho nic vznítily. Jsou ale sousedé, kteří mají názor jiný, opačný. V elektromobilu vidí časovanou bombu, která může v garážích kdykoliv chytit. A potom jsme ohroženi všichni. Nejen naše auta, ale všichni, kdo v tom domě žijeme. Můžeme nejen přijít o život, ale také o naše domovy.
V uzavřené garáži je problémem nejen samotný požár, ale i vysoká teplota, hustý toxický kouř a složitější zásah hasičů. Proto se v některých objektech parkování či nabíjení elektromobilů omezuje nebo podmiňuje zvláštními bezpečnostními pravidly. Důvodem nebývá to, že by elektromobily automaticky hořely častěji než jiná auta, ale to, že případný požár baterie může mít jiný průběh a bývá náročnější na lokalizaci i hašení.
No a tak jsme si souseda „pozvali na kobereček“. Svolala se schůze SVJ a řešilo se, kde má parkovat. On trval na tom, že bude dál jezdit do garáže, ale nadpoloviční většina odhlasovala, že tam nesmí. Výsledek? Ignoruje to a my už zjistili, proč na té garáži tak trvá. Ani ne proto, že má jisté parkovací místo nebo místo, kde má auto schované. Je to kvůli zásuvce.
Odebírá společnou elektřinu
Ono mu očividně ani tak nejde o to, že má auto pod střechou. Jemu jde o to, že je v našich garážích zásuvka. Ta je fajn věc. Když někdo potřebuje třeba dobít klasickou autobaterii, dobít si elektrokolo nebo zapojit vysavač a uklidit si auto. Jsme domluveni, že bude pro všechny a spotřeba se potom rozpočítá mezi všechny. Ono, co taková autobaterie, vysavač nebo kolo sežerou – pár drobných. Takže to nikdo nikdy neřešil.
Ale pak se zjistilo, že ten náš vášnivý sousedský elektromobilista tu zásuvku využívá k tomu, aby si dobil svůj elektromobil. A to už problém je. Jasně, trvá to pomalu, ale když nikam daleko nejezdí a má to pravidelně napíchnuté celou noc, tak mu to vyhovuje. Jo, jemu ano, ale nám ne. Nevím, jak velkou má v elektromobilu baterii, ale nějakých pár desítek kilowatthodin to bude. A když si ji naplní elektřinou ze společné zásuvky, bude nás to stát pár stovek. Udělá to několikrát do týdne a už v tom měsíčně lítáme za několik tisíc. A ročně za několik desítek tisíc. A platit mu to budeme my? To určitě ne.
Sousede, nenabíjejte
Takže druhý pokus, další schůze, kde jsme mu dali jasně najevo, že svůj elektromobil ze společné zásuvky nabíjet nebude. Hlasovali jsme a kromě něho byla jasná shoda. Stačila jednoduchá matematika a nikdo na něj nechceme doplácet. A on? Ne že by stáhl uši, omluvil se. On se nejen cítil dotčený.
On nás začal urážet, že ho omezujeme, že měníme pravidla. A nenechal si vysvětlit, že my ostatní tam z té zásuvky spotřebujeme jednotky korun, maximálně desetikoruny. A to nikomu nevadí. Ale on tam bude za stovky, tisíce, desetitisíce.
Že prý jaká je spravedlnost, když dobít si tam kolo nebo dětské autíčko nevadí, ale normální auto jo. Ať tedy jasně definujeme v řádu, ve stanovách nebo v provozním řádu garáže, že zásuvka se smí používat jen na určité, konkrétní věci, a pak se podle toho bude řídit. Ale do té doby se řídí heslem – co není zakázáno, je povoleno. No, bylo to od něj hodně drzé, hodně přes čáru, ale svým způsobem má pravdu. No, ale kdo mohl v té době tušit, že budou nějaké elektromobily a že se někdo rozhodne být takový, že bude vysávat společný rozpočet do své baterie?
