Článek
Jedeme po dálnici s půjčeným elektromobilem, zajíždíme na pumpu s nabíječkou. U jednoho ze dvou stojanů nabíjí jiné auto. Tak to zaparkujeme ke druhému, připojíme kabel, autorizujeme a začneme nabíjet. Mezitím se otevřou dveře vedlejšího elektromobilu, vyleze chlapík a chce si povídat.
No, chápeme, i když jde nabíjení celkem rychle, čekat pár desítek minut v autě se nechce nikomu. A tak se dáváme do řeči. Jak dlouho máte elektromobil, ptá se nás. Upřímně odpovídáme, že pár dní, že je to jenom zápůjčka. Aha, pokývá hlavou. Tak snad budete spokojeni.
Už jste závodili?
Chvíli povídá o tom, že on už jezdí na elektřinu několik let a neměnil by. No a potom se na nás podívá a říká: Už jste na dálnici závodili? Nějak nechápeme otázku, takže odpovídám, že jezdíme předpisově. Aha, takže ne, povídá chlapík. Asi přesně nevíte, co tím myslím, tak já vám to vysvětlím, pokračuje v mluvení. A my jsme zvědaví, co to bude.
Prostě nás někteří nesnášejí, vyhrkl a zakroutil hlavou. Buďte si jisti, že vás závodění také čeká. Já snad nemám jedinou jízdu na dálnici, kdy bych ho nezažil, hrozné to je. No, a o co se jedná, s čím máme počítat, dostávám se konečně ke slovu a ptám se, co je ono závodění a na co si dát pozor.
Prostě vás nenechají předjet
To je jednoduché. Jedete, máte na tempomatu svých 130, 135, prostě normální rychlost. No a začnete se přibližovat k jinému autu. A ten vás zbystří. Podle typu auta nebo podle značky vidí, že máte elektromobil. A je to, ego mu nedovolí, abyste ho předjeli. On má nějakou představu o elektromobilech, o jejich rychlosti, dojezdu, a tu si nenechá vzít. Takže na to šlápne. A to je ještě ta lepší možnost.
Horší je to, když už začnete předjíždět a on na to dupne. Takže za chvíli dáte blinkr zpět a zase se řadíte do svého. Nebo jste na jeho úrovni, on začne zrychlovat a zase, vy se budete muset vracet. A já si úplně představuji, jak se ten člověk v tom autě tetelí blahem, jak mi to natřel. Akorát že vůbec.
A je to pořád
Nejhorší je, že tohle neskončí. On na to šlápne, někam vám ujede. No, ale pak zjistí, že jede dost rychle, že mu ta jeho spalovací kára i dost žere. Takže se vrátí na své původní tempo. No a vy ho třeba za pět, deset minut dojedete, protože držíte na tempomatu stále stejnou rychlost.
A ta přiblblá komedie nastane znovu. On na to zase šlápne, protože vám prostě nedovolí, abyste ho předjeli. Jeho ego si to líbit nenechá. Takže na to zase šlápne, zase někam poodjede a za deset minut je to znovu. Až do chvíle, kdy jeden z vás opustí dálnici.
Poznáte je snadno
Kroutíme hlavou a jsme rádi, že jsme na někoho takového zatím nenarazili. To přijde, dodává pán s úsměvem. A poznáte je snadno. Nejčastěji je to někdo ve staré vylítané Ofci. Nejlépe v Octavii TDI, to je skoro jistota. Pak se mi to stává hodně u majitelů kombíkových Golfů nebo u řidičů starých Passatů. Asi nějaká diagnóza, co já vím.
Ale proč?
Přemýšlím nahlas, pokládám řečnickou otázku. Ale proč to dělají, vždyť to není normální. Ego, kamaráde, ego. Oni jsou proti elektromobilu, jsou přesvědčeni, že je to k ničemu, že to nikam nedojede, že to nic neujede a že se ploužíme celé dálnice za kamiony.
A když najednou vidí, že to tak není, hlava jim nedovolí přijít o své přesvědčení. Radši poruší předpisy, blokují předjíždění, ujedou. A myslí si, jak na nás vyzráli, dost často to pak vypravují i večer v hospodě.
Takže bacha
Mám nabito, pojedu, loučí se řidič druhého elektromobilu. A bacha na ně, hlavně s nimi nezávoďte, nemá to cenu. Jeďte si to svoje, časem si na to zvyknete jako já. Poprvé jsem z toho byl špatný, rozčilený, nechápal jsem to. Ale teď už vím, že to nemá smysl řešit. Tak se mějte, mnoho elektrických kilometrů. Nasedá do svého auta a tiše odjíždí. A my ještě chvíli čekáme a doufáme, že závodit nebudeme, nikdy. Ale vím, že to prostě jednou přijde. Ach jo.
Zdroj: Rozhovor, osobní zkušenost
