Článek
Toto je příběh, který má své pokračování, a jak už to v životě bývá, nikdy nic není stoprocentní.
Psal se 14. květen 2004. Pro někoho jen obyčejné datum v kalendáři, pro mě den, kdy se mi život obrátil naruby. Stál jsem na autobusovém nádraží a naproti mně moje žena a tři děti. Nikdy jsem si nemyslel, že budu muset čelit takovému odloučení, ale realita byla neúprosná. Autobus Student Agency vyjížděl poloprázdný, ale v Praze se zcela zaplnil našimi romskými krajany, a tak jsme rázem byli jedna velká rodina. Každý přemýšlel, co bude dál a jaké to tam na tom „Západě“ vlastně bude.
Po dvaadvaceti hodinách cesty, ráno 15. května 2004, jsme se dokodrcali na londýnskou Victorii. Prvním setkáním s realitou byla potřeba jít na toaletu, zatímco v kapse jsem měl jen papírové libry. Poplatek £0,20 byl při tehdejším kurzu 48 Kč zdrcující. Rozměnění peněz v nejbližším obchodě bylo další lekcí – jedna tyčinka Kit Kat stála tehdy v přepočtu tolik, co v Česku celý box Tatranek. „Tak jsem tedy v té Anglii,“ blesklo mi hlavou. Pocity byly smíšené. Při vjezdu do Londýna mě zarazil nepořádek v ulicích a bezdomovci na každém rohu. Hranice se sice otevřely, ale naše světy byly stále na hony vzdálené. Poprvé jsem pocítil nejistotu.
Vybavuji si ten mix euforie a naprostého zmatku, když jsem poprvé vkročil na anglickou půdu. Zástupci agentury nás sice čekali, ale i těch pár minut stačilo k tomu, aby někdo přímo na nádraží okradl dvě dívky z našeho autobusu. Instinktivně jsem kontroloval svou cestovní tašku a batoh na zádech. Celé mi to připadalo jako nástup na vojnu v osmdesátsedmém, jen v trochu civilnějším balení.
Naše skupina se odebrala do metra. Musím zmínit, že se mnou cestoval Milan, vzdálený známý mého tchána ze Slovenska. Uměl základy angličtiny, takže jsem se na něj v duchu spoléhal jako na oporu. Já sám jsem totiž anglicky neuměl vůbec nic.
Za čtrnáct dní mi mělo být 37 let. Posledních 16 let jsem se snažil uživit a postarat o rodinu jako OSVČ, ale o práci jsem přišel po prohraném výběrovém řízení, které tehdy někdo „přimázl“. Zhroutil se mi svět, věci ztratily smysl, a tak jsem se rozhodl, že je čas se nadechnout a přijmout novou výzvu. Vstup Česka do EU pro mě byl rozhodujícím okamžikem.
Ale zpět do metra. Zatímco Milan u každé stanice vykřikoval jména anglických fotbalových klubů a neustále opakoval, že se z toho „picne“, mě spíše zaujalo hlášení v reproduktorech. Nedokázal jsem rozpoznat, kde končí jedno slovo a začíná druhé. Znělo to jako zadrhnutá gramofonová deska. Ptal jsem se Milana, jestli to má taky tak. Měl. „Paráda, tak to jsme v řiti,“ pomyslel jsem si. Rozjímání přerušil až rázný pokyn vedoucího skupiny: „Vystupujeme!“
Vylezli jsme z metra přímo doprostřed pouličního trhu. V sousedství bylo knihkupectví, kde jsme si každý za 8 liber koupili mapu Londýna, a v nedalekém O2 nám dali zdarma SIM karty. Konečně jsme došli do ulice Dunmow Road ve Stratfordu. Domeček vypadal jako z filmu 101 dalmatinů. Všechno bylo čisté, dřevo mnohokrát přetřené barvou – styl, který jsem znal z Česka sedmdesátých let. Dostali jsme s Milanem malý pokoj.
V šest večer jsme se sešli s lidmi, co se o nás starali, odevzdali jim £250 a začali se navzájem poznávat. V naší skupině byl i jistý Jarda, shodou okolností z mého rodného města. Docela mě udivilo, když se mě hned zeptal na mou úroveň angličtiny. „Žádná,“ odpověděl jsem. Jarda protočil panenky a spustil monolog o tom, jak to budu mít těžké. Pak nahlas pronesl: „Jestli neumíte anglicky, tak to asi brzo pofrčíte domů.“
V tu chvíli jsem si připadal jako idiot, že jsem se na takovou cestu vůbec vydal.
Bylo mi smutno. Moje první noc ve Spojeném království byla plná frustrace i očekávání…
