Článek
Víkend v Česku nabídl dvě naprosto odlišné disciplíny masové lidské aktivity. Na jedné straně se v neděli na pražské Letné sešlo zhruba 450 tisíc lidí, aby s transparenty nad hlavou a hlasivkami napnutými k prasknutí dali najevo svůj odpor k plánovanému zrušení koncesionářských poplatků. Na druhé straně probíhala v supermarketech po celé republice tradiční potravinová sbírka.
Když jsem ale o tomhle víkendu přemýšlel, musel jsem se pousmát. Vzpomněl jsem si na svá studentská léta v Praze – tehdy byla obrovská zábava demonstrovat prakticky proti všemu a klidně chodit i na protichůdné demonstrace, hlavně aby byl nějaký rozruch a člověk se mohl bavit. Člověk měl pocit, že tím mění svět, zatímco šlo hlavně o tu energii a mládežnický vzdor.
Zkusme si ale dnes trochu započítat. Kdyby každý z těch 450 tisíc účastníků přispěl pouhými padesáti korunami, dostali bychom se na částku 22,5 milionu korun. Kdyby to byla stovka, máme 45 milionů.
A to ještě není všechno.
Kolik peněz se asi utratilo za dopravu účastníků, autobusy, občerstvení, propagaci a organizační zajištění celé akce? Kolik prostředků padlo na to, aby se statisíce lidí dostaly na jedno místo, vrátily se domů a mohly si užít několik hodin společného protestování?
Přesnou částku neznám. Ale jedno je jisté: uspořádat akci takového rozsahu něco stojí. A teď si představme, že by se alespoň část těchto peněz místo na dopravu a další výdaje poslala potravinovým bankám. Za takové peníze by se daly nakoupit tuny těstovin, rýže, konzerv, oleje a základní drogerie pro seniory, samoživitele a rodinám, pro které je i obyčejný nedělní oběd někdy problém.
Nechci nikomu upírat právo demonstrovat. To by byla absurdní představa. Každý má právo vyjádřit svůj názor a protestovat. Jenže nabízí se trochu nepříjemná otázka: Když dokážeme mobilizovat stovky tisíc lidí kvůli budoucnosti veřejnoprávních médií, dokážeme stejnou energii mobilizovat také kvůli lidem, kteří potřebují obyčejnou pomoc?
Bránit veřejnoprávní televizi a rozhlas z pódia má bezpochyby své kouzlo. Člověk si zakřičí, potká podobně smýšlející lidi, zamává vlajkou a odjíždí domů s pocitovým kreditem, že udělal něco pro společnost. Jenže prázdné lednice lidí v nouzi se tím nenaplní.
Uvědomil jsem si to o víkendu v supermarketu, když jsem tam byl s dětmi. Podívaly se do vozíku u sbírky a samy řekly: „Tati, koupíme taky něco, dáme to lidem, kteří nemají peníze?“
Možná by příště nemuselo být špatné přibalit k transparentům také pár rohlíků. Veřejnoprávní média jsou důležitá, o tom žádná.
Ale i dětská hlava to občas pochopí rychleji než davy na náměstí: člověk, který nemá co jíst, se z nich k večeři nenají





