Článek
Když se řekne rok 1996, většina z nás si představí moderní dobu – rozmach internetu, mobilní telefony a demokratický svět. Přesto právě v září tohoto roku byla v irském Dublinu uzavřena poslední Magdalenina prádelna. Místo, které po staletí fungovalo jako církevní nápravné zařízení pro takzvané „padlé ženy“. Ve skutečnosti šlo o státem posvěcené pracovní tábory, kde tisíce dívek prožívaly peklo na zemi.
Od první charity po zvrácenou mašinérii
První takový azyl byl založen v Dublinu v roce 1767. Tehdy šlo o upřímně míněný charitativní projekt, který měl pomoci prostitutkám a dívkám bez domova postavit se na vlastní nohy. Během 19. a 20. století se však situace drasticky změnila a z charit se staly uzavřené instituce, které byly státem uznávány jako v podstatě vězeňská zařízení.
Odhaduje se, že těmito prádelnami za celou dobu jejich existence prošlo více než 30 000 žen.
Prádelna Magdalen v Anglii , počátek 20. století.
Země, kde slovo kněze bylo víc než zákon
Abychom pochopili, jak mohl takový systém v srdci Evropy vůbec fungovat, musíme si uvědomit, jaké tehdy bylo Irsko. Šlo o extrémně konzervativní a silně nábožensky založenou zemi, kde měla katolická církev absolutní moc nad veřejným i soukromým životem. Co řekl kněz, to bylo svaté. Odporovat církevní autoritě znamenalo okamžité společenské vyloučení, ztrátu zaměstnání a cejch hříšníka pro celou rodinu. Právě tento všudypřítomný strach z církve a touha po absolutní morální čistotě vytvořily prostředí, kde se lidská práva žen stala zcela nepodstatnou záležitostí.
Prohřešek? Stačilo se jen lišit
Za zdmi klášterů spravovaných katolickými řádovými sestrami tak končily dívky z nejrůznějších důvodů. Stačilo, aby svobodná dívka otěhotněla, byla znásilněna, nebo byla zkrátka jen příliš upovídaná, příliš krásná či vzpurná. Často je tam s cejchem hanby odložila vlastní rodina ze strachu před hněvem sousedů a kněze, jindy je tam poslal lékař nebo policie. Bez jakéhokoliv soudu a bez vědomí, kdy se dostanou na svobodu.
Dřina, ticho a ztráta identity
Jakmile dívka prošla branou, její starý život skončil. Jeptišky chovankám ostříhaly vlasy, sebraly jim osobní věci a často jim změnily i jméno, aby zpřetrhaly veškeré vazby na minulost.
Hlavní náplní života byla nekonečná, těžká manuální práce. Dívky od rána do noci praly a žehlily prádlo pro hotely, armádu, věznice i běžné zákazníky. To vše v naprostém tichu, za minimální stravy a pod neustálým psychickým i fyzickým terorem. Jeptišky jim neustále vštěpovaly, že jsou hříšnice a jedině tvrdou prací a utrpením mohou smýt svou vinu. Řády na této nucené práci vydělávaly obrovské peníze, ze kterých chovanky samozřejmě neviděly ani korunu.
Živá svědectví: Příběhy zničeného mládí
Abychom pochopili hrůzu těchto míst, musíme se podívat na konkrétní osudy žen, které v prádelnách nechaly své mládí.
- Příběh Kathleen Legg: Do prádelny ji poslali ve čtrnácti letech. Důvod? Její matka zemřela a otec se o ni neuměl postarat. Úřady usoudily, že klášter pro ni bude nejbezpečnější místo. Kathleen tam strávila několik let těžkou prací v horké prádelně plné chemikálií. Když se jednou zeptala, proč tam musí být, jeptiška ji brutálně zbila. Kathleen později vzpomínala, že nejhorší nebyla ta dřina, ale naprostá ztráta identity a pocit, že nikoho na světě nezajímá.
- Příběh Mary Norris: Mary byla mladá dívka z chudé rodiny. Její „prohřešek“ spočíval v tom, že si našla práci v hotelu a jednou večer se domů vrátila o něco později, protože si povídala s chlapcem. Místní kněz ji okamžitě označil za morálně ohroženou a nechal ji zavřít do Magdalenina útulku. Mary tam musela dřít od nevidím do nevidím, nesměla mluvit a prožila tam roky v naprosté izolaci od okolního světa. Jen kvůli tomu, že přišla pozdě domů.
Pravda vykopaná ze země
Celé dekády společnost o těchto praktikách věděla, ale ze strachu před mocnou církví a kvůli falešné morálce všichni raději mlčeli.
Hradba mlčení definitivně padla až v roce 1993. Jeden z řádů tehdy kvůli finančním potížím prodal část pozemků v Dublinu developerovi. Když dělníci začali kopat, objevili masový neoznačený hrob se 155 těly bývalých chovanek. Skandál už nešlo ututlat a vedl k tomu, že 25. září 1996 byla uzavřena úplně poslední prádelna (Gloucester Street Laundry v Dublinu).
Trvalo však dalších dvacet let, než se v roce 2013 irský stát ústy premiéra bývalým obětem oficiálně omluvil a přiznal, že na tomto krutém systému aktivně spolupracoval. Pro tisíce žen, které si z klášterů odnesly celoživotní traumata, to však byla jen slabá náplast na ukradené mládí.
Rok 1996 a dnešní svět
Nejvíc šokující na celém příběhu Magdaleniných prádelen není středověká krutost, ale fakt, že tento systém fungoval v srdci moderní Evropy. V době, kdy jsme my v Česku budovali demokracii a těšili se na svobodu, se v Irsku kousek za rohem na nucené práci trápily tisíce nevinných žen.
Tehdejší irská společnost se tvářila, že o ničem neví. Bylo to zkrátka pohodlnější než jít do střetu s mocnou církví a přiznat si pravdu. Jenže když se podíváme na dnešní svět, jsme v tomhle úplně stejní. Kolikrát raději odvrátíme zrak od nespravedlnosti nebo tichého bezpráví jen proto, že se nás to přímo netýká a řešení by bolelo?
Skutečná tragédie Magdaleniných prádelen totiž nespočívá jen v selhání církve, ale především v tichém souhlasu a lhostejnosti všech, kteří celá desetiletí jen mlčky přihlíželi.
