Článek
Celý život jsem poslouchal, že stát musí hospodařit odpovědně. Že se nesmí utrácet víc, než se vybere. Že dluh je problém, který zaplatí naše děti. Tak jsem si to vzal k srdci. Neutrácet zbytečně. Nežít nad poměry. Když na něco nemám, tak si to nekoupím. Jednoduchá matematika.
A teď si pustím zprávy a slyším o miliardách, které se někam „alokují“. To je hezké slovo. Alokují. Nevyhodí, neprošustrují, nepošlou kamarádům. Alokují. Na projekty, fondy, strategie, digitalizace, transformace, inovace. Samé vznešené věci. A kontrola? Ta se prý nastaví. Někdy. Možná.
Miliarda sem, miliarda tam. Vláda se tváří vážně, opozice ještě vážněji. Všichni mluví o budoucnosti. A já sedím u kuchyňského stolu, beru do ruky složenku za elektřinu a říkám si, jestli si tenhle měsíc vyzvednu všechny léky, nebo jen ty nejdůležitější.
Víte, co je ponižující? Ne to, že člověk musí šetřit. To jsme dělali celý život. Ponižující je ten kontrast. Ten pocit, že nahoře se hraje s čísly, která si ani neumím představit, a dole se hraje o to, jestli bude teplo a jestli bude tlak pod kontrolou.
Já jsem pracoval čtyřicet pět let. Každý měsíc mi strhli zdravotní pojištění. Každý měsíc daně. Nikdo se mě neptal, jestli se mi to hodí. Byla to povinnost. A já ji splnil. Teď mám pocit, že moje povinnosti zůstaly, ale jejich odpovědnost se nějak rozplynula v těch miliardách.
Když se někde ztratí pár milionů, řekne se, že je to chyba systému. Když si já špatně spočítám rozpočet o pár stovek, je to moje nezodpovědnost. Stát může udělat „rozpočtový schodek“. Já můžu udělat tak akorát schodek v peněžence. A ten bolí víc než jakákoli tisková konference.
Slyším, že musíme investovat do budoucnosti. Dobře. Ale proč mám pocit, že se vždycky investuje z kapes těch, kteří už do budoucnosti tolik nepatří? Proč se šetří na důchodech, na zdravotnictví, na sociálních službách, zatímco jinde tečou peníze proudem a kontrola je jen slib do příštího roku?
Zkuste si to někdy vyměnit. Zkuste si sednout ke stolu s důchodem, který vám přijde na účet, a rozdělit ho na nájem, elektřinu, vodu, jídlo, léky. A pak si pusťte tiskovku, kde se mluví o miliardovém programu, u kterého „se ještě doladí detaily“. Ty detaily jsou pro mě rozdíl mezi tím, jestli si koupím máslo, nebo si dám suchý chleba.
Nežádám luxus. Nechci nové auto ani exotickou dovolenou. Chci jistotu, že když stát utrácí miliardy, ví přesně proč a komu. Že každá koruna má smysl. Protože každá moje koruna smysl mít musí. Já si nemůžu dovolit rozhazovat bez kontroly. Mně by nikdo schodek neodpustil.
Nejhorší je ten pocit bezmoci. Že si nahoře rozhodnou, co je priorita. A já jsem vždycky až někde na konci seznamu. Když je potřeba šetřit, začíná se u těch, co se ozvou nejméně. U těch, co už nemají energii psát petice a stát na náměstích.
Možná jsem starý. Možná nerozumím moderním strategiím a chytrým fondům. Ale rozumím jedné věci: odpovědnosti. Když jsem něco pokazil v práci, nesl jsem následky. Když stát něco pokazí, zaplatíme to všichni. A nejvíc ti, kteří už nemají z čeho brát.
Tak mi prosím neříkejte, že si mám víc plánovat. Že si mám vytvořit rezervu. Rezervu jsem vytvářel celý život – ve formě daní, pojištění a práce. Teď bych rád viděl rezervu odpovědnosti tam nahoře.
Stát rozhazuje miliardy bez kontroly. A já si rozmýšlím, jestli si koupím léky, nebo zaplatím elektřinu. Jestli je tohle normální, pak jsme si slovo „spravedlnost“ vyložili každý úplně jinak. A já už jsem unavený z toho, že ten účet vždycky skončí na mém stole.
