Pohled do zrcadla dějin: Československo a Ukrajina – stejné dilema?

Někdy přemýšlím nad tím, jak zvláštní dokáže být lidská paměť. Když se v České republice mluví o roce 1938, o Mnichovské dohodě a o tom, jak nás naši spojenci nechali napospas Hitlerovi, většinou se shodneme, že šlo o jednu z nejbolestnějších událostí našich moderních dějin. Dodnes si připomínáme vojáky, kteří byli připraveni bránit republiku. Vyprávíme o zradě spojenců, o ztraceném pohraničí, o tom, jak nám ostatní rozhodovali o budoucnosti.

A potom se podívám na dnešní Ukrajinu. Na zemi, která se již více než čtyři a půl roku brání ruské invazi. Na lidi, kteří přišli o své domovy, své blízké a často i o všechno, co celý život budovali. A slyším některé naše spoluobčany říkat: „Proč jim pořád pomáháme? Není to naše válka. Ať se raději dohodnou s Ruskem.“

Přiznám se, že právě v těchto chvílích mi na mysl přichází rok 1938. Co bychom si tehdy přáli slyšet od ostatních evropských zemí? Že to není jejich problém? Že je Německo příliš silné? Že bychom měli přistoupit na jeho požadavky, protože boj stejně nemá smysl? Nebo bychom doufali, že se nás někdo zastane?

Nejsem historik ani vojenský odborník. Jsem obyčejný člověk, kterého zajímá historie a který se snaží pochopit, jak spolu mohou souviset události vzdálené téměř devadesát let. A čím víc nad nimi přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že nejde jen o minulost. Jde také o to, v jaké Evropě budeme žít my a naše děti.

Často se říká, že kdyby Československo v září 1938 bojovalo, Německo by nás během několika dnů rozdrtilo. Ale byla naše situace opravdu tak beznadějná? Československo tehdy rozhodně nebylo bezbrannou zemí.

Po vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září 1938 bylo povoláno přibližně 1,25 milionu mužů. Skutečný stav mobilizované armády dosáhl podle vojenskohistorických údajů asi 1,13 milionu osob. Měli jsme přibližně 350 tanků, 950 bojových letadel a rozsáhlé dělostřelectvo. Naše republika patřila mezi významné průmyslové státy Evropy. Disponovali jsme kvalitními zbrojovkami, které dokázaly vyrábět tanky, děla, kulomety i další vojenskou techniku.

Například československý tank LT vz. 35 s kanónem ráže 37 milimetrů byl pro mnoho tehdejších německých obrněnců nebezpečným protivníkem. Německo mělo sice mnohonásobně více tanků, ale většinu tvořily lehké stroje Panzer I a Panzer II. První byl vyzbrojen pouze kulomety, druhý kanónem ráže 20 milimetrů. Modernější německé tanky Panzer III a IV zatím nebyly k dispozici ve velkých počtech.

A potom tu bylo naše pohraniční opevnění. V září 1938 existovalo přes 9 600 lehkých a 260 těžkých pevnostních objektů. Ne všechny byly dokončené nebo plně vyzbrojené, přesto tvořily významnou obrannou soustavu. Československá armáda se mohla opřít o hory, lesy a předem připravená obranná postavení. Představa, že bychom německým vojskům nemohli způsobit vážné ztráty, proto není přesvědčivá.

Na druhou stranu je potřeba přiznat i naše slabiny. Německo mělo výrazně silnější letectvo a modernější stíhací letouny. Jeho bombardéry mohly ohrožovat důležitá města, továrny i železniční uzly. Po připojení Rakouska k Německu v březnu 1938 se navíc naše strategická situace výrazně zhoršila. Němci získali možnost útočit také z jihu, kde nebyla obrana tak dobře připravena jako na některých severních úsecích. Československo bylo dlouhé a poměrně úzké. Nemělo dostatek prostoru pro dlouhodobý ústup a jeho průmyslová centra byla relativně blízko nepřátelských hranic.

Přesto bychom měli mít na paměti jednu důležitou skutečnost. Německá armáda v roce 1938 ještě nebyla tou armádou, která o dva roky později porazila Francii. Teprve se rychle rozšiřovala, řada jednotek měla nedostatky ve výcviku i zásobování a ani němečtí generálové si nebyli jisti, že válka proti Československu proběhne hladce.

Možná bychom dokázali vzdorovat týdny. Možná déle. Možná by německý útok vyvolal širší evropskou válku. To už nikdy nezjistíme. Jedno však víme: naši vojáci byli připraveni bojovat a československá armáda měla skutečnou obrannou sílu. Jenže tehdy nerozhodovala pouze armáda.

Francie měla vůči Československu spojenecké závazky. Sovětský svaz měl smlouvu o pomoci navázanou na francouzský zásah. Velká Británie sice neměla stejný přímý vojenský závazek jako Francie, ale v rozhodujících jednáních sehrála zásadní úlohu. V září 1938 se západní mocnosti snažily předejít válce s Německem. Výsledkem byla Mnichovská dohoda. O ztrátě československého pohraničí rozhodovaly Německo, Itálie, Francie a Velká Británie. My jsme u samotného jednacího stolu nebyli.

Naše vláda nakonec pod mimořádným tlakem přijala odstoupení pohraničí bez rozsáhlé války s Německem. Nechci dnes z bezpečí svého domova soudit prezidenta Beneše ani tehdejší vládu. Rozhodovali v situaci, kdy šlo o životy milionů lidí. Ale něco dnes víme lépe než oni. V březnu 1939 Německo obsadilo zbývající české země a Československo přestalo existovat. Územní ústupky tedy nezabránily dalšímu Hitlerovu postupu.

Právě v tom vidím jedno z nejdůležitějších poučení. Nestačí, aby silnější stát slíbil, že po získání požadovaného území už nic dalšího chtít nebude. Důležité je, zda existují skutečné záruky, že svůj slib dodrží. A tato otázka je aktuální i dnes.

Když Rusko 24. února 2022 zahájilo rozsáhlou invazi, mělo proti Ukrajině výraznou převahu v celkových vojenských kapacitách. Disponovalo mnohem větším letectvem, rozsáhlejšími zásobami tanků, modernějšími raketami a početnější armádou. Ukrajinské ozbrojené síly byly vybaveny především modernizovanou sovětskou technikou. Používaly tanky T-64 a T-72, stíhačky MiG-29 a Su-27 nebo protivzdušné systémy S-300 a Buk. Rusko nasadilo mimo jiné modernizované tanky T-72B3, T-80 a T-90, modernější bojová letadla a raketové systémy Iskander či Kalibr. Na papíře vypadala ruská převaha hrozivě.

Podle analýzy britského institutu RUSI původní ruský plán počítal s velmi rychlou invazí, po níž mělo následovat ovládnutí Ukrajiny. Jenže Ukrajinci se bránili. A bránili se jinak, než ruské velení předpokládalo.

Dokázali rozptýlit část svých letadel a protivzdušné obrany, takže ruské úvodní údery nezničily jejich schopnost odporu. Významnou roli sehrálo dělostřelectvo, mobilní obranné jednotky, protitankové zbraně a také rozsáhlá mobilizace. Ukrajinští vojáci navíc měli bojové zkušenosti z konfliktu na Donbasu, který trval od roku 2014. Ruská armáda se naopak potýkala s vážnými problémy zásobování, organizace a koordinace. Pokus o rychlé dobytí Kyjeva selhal.

Přesto je důležité nepředstavovat si ukrajinskou obranu jako jednoduchý příběh vítězství slabšího nad silnějším. Ukrajina platí za svůj odpor nesmírnou cenu. Utrpěla obrovské lidské ztráty, zničení infrastruktury a rozsáhlé škody. Rusko nadále kontroluje přibližně 19 procent jejího mezinárodně uznávaného území včetně oblastí obsazených před rokem 2022. Ukrajina tedy nedosáhla osvobození celé země. Zabránila však rychlému zániku své nezávislosti, který patřil k původním ruským cílům. A to je podle mě mimořádně důležitý rozdíl.

Nabízí se otázka, zda byla Ukrajina vojensky silnější, než bylo tehdejší Československo ve vztahu k Německu. Takové srovnání nemá jednoduchou odpověď. Naše armáda byla v září 1938 předem mobilizovaná a připravená v rozsáhlých opevněních. Měli jsme kvalitní zbrojní průmysl i vycvičené záložníky. Ukrajina vstupovala do roku 2022 s menší aktivní armádou než Rusko, ale měla jiné výhody.

Především je rozlohou více než čtyřikrát větší než předmnichovské Československo. Rusko muselo rozdělit útočící vojska mezi několik směrů a postupovat na velké vzdálenosti. Ukrajině navíc pomáhaly dlouholeté bojové zkušenosti a možnost zásobování přes západní hranice. Západní státy jí poskytovaly zbraně, výcvik, zpravodajské informace i finanční podporu. V případě Československa v roce 1938 podobně rozsáhlá a spolehlivá pomoc nepřišla.

Proto bych nikdy netvrdil, že Ukrajinci jsou odvážnější než naši předkové. Ani to, že jsme se v roce 1938 měli jednoduše zachovat stejně jako oni. Historické okolnosti byly odlišné. Ale jeden rozdíl mě přece jen nutí k zamyšlení. Ukrajina dostala šanci bojovat také díky pomoci jiných zemí. My jsme v roce 1938 právě na takovou pomoc marně čekali.

Tento argument dnes slýchám poměrně často. Někdy je používán jako důvod, proč bychom Ukrajině neměli pomáhat vůbec. Myslím, že je potřeba se na něj podívat bez předsudků, ale také bez překrucování historie. Na Ukrajině skutečně existují krajně pravicoví extremisté.

Stepan Bandera byl vůdcem radikálního ukrajinského nacionalistického hnutí OUN-B, jehož ideologie zahrnovala autoritářské a etnicky vylučující představy. Členové ukrajinských nacionalistických organizací se podíleli na vážných zločinech. Ukrajinská povstalecká armáda se v letech 1943 a 1944 účastnila masového vraždění polských civilistů na Volyni a ve východní Haliči. Tyto zločiny nelze omlouvat.

Historie Bandery je však složitější, než jak bývá často líčena. Jeho hnutí usilovalo o samostatný ukrajinský stát, což bylo v rozporu s německými okupačními plány. Bandera byl od roku 1941 nacisty vězněn a v době volyňských masakrů neměl přímé operační velení. To ovšem neznamená, že nenesl politickou a ideologickou odpovědnost za radikalizaci hnutí. Ani dnes není správné přehlížet, že část Ukrajinců Banderu oslavuje jako symbol národního odporu, přestože jeho historický odkaz zahrnuje závažné zločiny.

Stejně tak je pravda, že původní prapor Azov z roku 2014 přitahoval i krajně pravicové a neonacistické aktivisty. Později se stal součástí ukrajinské Národní gardy. V roce 2024 americké ministerstvo zahraničí po prověrce umožnilo současné brigádě Azov přijímat americkou vojenskou pomoc. Samotná prověrka se týkala závažných porušení lidských práv a neznamenala obecné potvrzení ideologických postojů všech příslušníků jednotky. O těchto skutečnostech bychom měli mluvit otevřeně.

Jenže z toho přece nevyplývá, že je celá Ukrajina nacistická. Ve volbách do ukrajinského parlamentu v roce 2019 získala společná kandidátka krajně pravicových stran vedená Svobodou přibližně 2,15 procenta hlasů. Svoboda získala jediný mandát. To pochopitelně neříká všechno o dnešních politických názorech Ukrajinců ani o mimoparlamentním vlivu extremistů. Ale představa, že ukrajinskou společnost ovládali neonacisté, neodpovídá těmto volebním výsledkům. A především mi připadá podivná samotná myšlenka kolektivní odpovědnosti.

Copak v České republice neexistují extremisté? Copak nemáme problematické historické osobnosti, politická hnutí nebo události, za které bychom se měli stydět? Znamená to snad, že si všichni Češi zaslouží odsouzení? Samozřejmě že ne. Proč bychom tedy měli podle extremistů posuzovat miliony běžných Ukrajinců? A jakou odpovědnost za činy historických nacionalistů nese třeba ukrajinská maminka, která se snaží uživit své děti a žít v bezpečí?

Někdy mám pocit, že při všech politických hádkách zapomínáme na jednu základní věc. Válka není jen pohyb tanků na mapě. Je to ztráta obyčejného života. Zkusme si představit naprosto běžné ráno.

Člověk vstane, připraví snídani, děti odcházejí do školy, rodiče do práce. Přemýšlíme, co nakoupit, co opravit doma, jak zaplatit účty nebo kam pojedeme o víkendu. Někdy si stěžujeme na maličkosti. Že je draho. Že nás čeká náročný pracovní týden. Že dítě přineslo špatnou známku nebo že se zase něco pokazilo.

A potom si představme, že během jediné noci o tuto každodennost přijdeme. Místo budíku nás probudí siréna. Místo rozhodování, co budeme dělat o víkendu, řešíme, jestli máme s dětmi utéct do krytu. Místo plánování dovolené přemýšlíme, zda opustit domov, který jsme celý život budovali. Právě takové situaci čelí miliony Ukrajinců.

Podle údajů OSN potřebuje v roce 2026 humanitární pomoc přibližně 10,8 milionu lidí na Ukrajině. A podle Eurostatu mělo na konci září 2026 v České republice dočasnou ochranu téměř 392 tisíc lidí, kteří uprchli před válkou na Ukrajině. Za tímto číslem nejsou anonymní postavy z televizních zpráv. Jsou to děti, rodiče, prarodiče, studenti, dělníci, zdravotníci, řidiči nebo učitelé.

Lidé, kteří chtějí úplně obyčejné věci. Mít práci. Vychovávat děti. Vidět své blízké. Vrátit se domů. Nikdo přece nemusí souhlasit s každým rozhodnutím ukrajinské vlády, aby těmto lidem přál bezpečný život. A už vůbec nemusí schvalovat ukrajinský nacionalismus, aby odmítal bombardování ukrajinských měst nebo násilné odvádění dětí. Pomáhat člověku v nouzi neznamená souhlasit se všemi názory lidí v jeho zemi. To je podle mě důležité neztratit ze zřetele.

Tahle otázka mě možná znepokojuje nejvíc. Představme si, že by se ukrajinská armáda jednoho dne zhroutila nebo ztratila schopnost dlouhodobé obrany. A Rusko by získalo vojenskou kontrolu nad celou zemí. Co by následovalo? Nikdo nemůže s jistotou předpovědět budoucnost. Ale nemusíme začínat úplně od nuly. Můžeme se podívat na to, co se již odehrává na územích, která Rusko okupuje.

Zprávy Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva popisují systematické omezování základních svobod, nátlak na přijímání ruského občanství, nucené přesuny obyvatel, pronásledování lidí považovaných za neloajální a další závažná porušení lidských práv. V březnu 2026 nezávislá vyšetřovací komise OSN konstatovala, že ruské úřady se deportacemi a násilnými přesuny ukrajinských dětí dopouštěly zločinů proti lidskosti. To nejsou jen obavy založené na představivosti. Jsou to zdokumentované zkušenosti lidí na již okupovaných územích. Pokud by Rusko ovládlo celou Ukrajinu, mohly by se obdobné praktiky rozšířit na další miliony obyvatel.

Představme si ukrajinského učitele, který by se mohl dostat pod tlak, aby učil podle ruských osnov. Novináře, který by se bál napsat kritický článek. Rodiče, kteří by museli řešit, zda jejich děti mohou svobodně používat ukrajinštinu a učit se vlastní národní historii. Člověka, který bojoval za ukrajinskou armádu a nyní by se musel obávat zatčení nebo pronásledování.

A co všichni ti lidé, kteří by se s okupací odmítli smířit? Mnozí by pravděpodobně odešli do zahraničí. Jiní by mohli pokračovat v odporu. Úplné vojenské ovládnutí země by tedy ještě nemuselo znamenat skutečný mír. Okupovat území a získat dobrovolný souhlas jeho obyvatel jsou dvě zcela rozdílné věci. A neměli bychom zapomínat ani na to, co Rusko v minulosti požadovalo od samotné Ukrajiny: omezení jejího samostatného politického a bezpečnostního rozhodování. Pro obyčejné Ukrajince by tedy případná porážka mohla znamenat mnohem víc než změnu hranic na mapě. Mohla by znamenat ztrátu možnosti rozhodovat o vlastním životě.

Možná si někdo řekne: „Dobře, ale proč by mělo zajímat nás, co se stane stovky kilometrů daleko?“ Jenže válka na Ukrajině už dávno není událostí, která by se nás vůbec netýkala. Česká republika je součástí Evropy, Evropské unie a NATO. Naše bezpečnost závisí nejen na tom, co se děje přímo na našich hranicích, ale také na stabilitě celého regionu. Pokud by Rusko ovládlo celou Ukrajinu, dostalo by se jeho vojenské působení až k hranicím Polska, Slovenska, Maďarska a Rumunska. Tedy států, které jsou stejně jako my členy NATO.

Evropské země by musely znovu posoudit svoji bezpečnostní situaci. Pravděpodobně by vzrostl tlak na posílení armád, protivzdušné obrany, ochrany infrastruktury a zabezpečení hranic. To všechno stojí peníze. A tyto náklady by se mohly týkat i nás. Současně by se mohla zvýšit rizika kybernetických útoků, sabotáží, zpravodajských operací nebo dalších forem nátlaku. NATO ostatně na svém východním křídle obranu již posiluje právě v reakci na změněnou bezpečnostní situaci.

Nerad bych však vyvolával zbytečný strach. Neznamená to, že kdyby Rusko dobylo Ukrajinu, automaticky by následoval útok na Prahu. Takovou předpověď nelze poctivě vyslovit. Česká republika má na rozdíl od Ukrajiny kolektivní obranné záruky NATO, což zásadně mění strategickou situaci. Ale současně si pokládám jinou otázku. Pokud by se ukázalo, že stát může vojenskou silou ovládnout sousední zemi a nakonec z toho získat strategický prospěch, jaký signál by to vyslalo ostatním? A co by to znamenalo pro bezpečnostní pravidla, na kterých naše Evropa stojí?

Dalším možným důsledkem by byla nová uprchlická vlna. Již dnes žijí v Evropě miliony lidí, kteří před válkou uprchli. Pokud by Rusko získalo kontrolu nad celou Ukrajinou, mohli by se k nim přidat další. To by přineslo nové nároky na bydlení, školství, zdravotnictví i integraci. Současně je ale fér připomenout, že ukrajinští občané v České republice také pracují, podnikají a odvádějí daně. Podle Českého statistického úřadu bylo na konci roku 2025 evidováno přes 357 tisíc zaměstnaneckých pracovněprávních vztahů ukrajinských občanů. Tento údaj zahrnuje i lidi, kteří v Česku žili již před válkou, nejde tedy pouze o uprchlíky. Celkové dopady příchodu lidí proto nelze hodnotit jen jako náklady.

Podobně bychom měli uvažovat i o pomoci Ukrajině. Její náklady jsou skutečné. Ale také případné důsledky zhoršení evropské bezpečnosti by mohly být velmi nákladné. Otázka tedy nezní pouze, kolik nás stojí pomoc Ukrajině. Měli bychom se ptát také, co by nás mohlo stát, kdyby Ukrajina přestala být schopná se bránit.

Tady bych chtěl být opatrný. Snadno se nám rozhoduje o válce, ve které sami nebojujeme. Sedíme doma, máme střechu nad hlavou a můžeme říkat, co by měli udělat druzí. Ale rozhodnutí pokračovat ve válce nebo přijmout velmi bolestivý mír se týká především lidí, kteří v té zemi žijí.

Je přirozené přát si, aby válka skončila co nejdříve. Také si to přeji. Každý další měsíc znamená další mrtvé vojáky, zraněné civilisty, zničené domovy a děti vyrůstající ve strachu. Jenže co vlastně znamená mír? Znamená to pouze zastavení střelby? Nebo by měl mír přinést také určitou jistotu, že za několik let nezačne další invaze?

Když přemýšlím o roce 1938, nemohu tuto otázku přehlížet. Československo tehdy přijalo ztrátu pohraničí, aby se zabránilo válce. Ale další německé požadavky a následná okupace ukázaly, že takový ústupek sám o sobě nezaručil bezpečnost. To ovšem neznamená, že každé příměří s Ruskem musí dopadnout stejně. Dnešní situace je jiná a historické paralely mají své hranice. Důležité budou především konkrétní podmínky případné dohody.

Bude mít Ukrajina možnost zachovat silnou armádu? Bude mít skutečné bezpečnostní záruky? Budou existovat mechanismy, které pomohou zabránit obnovení války? A především: budou její občané moci rozhodovat o své vlastní budoucnosti?

Podle mě je zcela legitimní diskutovat o tom, jakou cenu má pokračování války a jaké možnosti může přinést diplomatické řešení. Stejně legitimní je ale ptát se, zda by mírová dohoda bez skutečných bezpečnostních záruk nepřinesla pouze dočasnou přestávku. Mír by neměl být jen odpočítáváním času do další války. A pokud jsme se z Mnichova něco naučili, pak snad také to, že o osudu napadené země nemají rozhodovat ostatní bez její účasti.

Rozumím tomu, že lidé v České republice mají své vlastní starosti. Máme drahé bydlení, problémy ve zdravotnictví, vysoké výdaje domácností a řadu věcí, které bychom potřebovali zlepšit. Rozumím i tomu, když se někdo ptá, kolik nás pomoc Ukrajině stojí. Veřejné peníze mají být využívány odpovědně. Je správné kontrolovat, komu pomoc směřuje, zda je účinná a zda nedochází ke korupci nebo zneužívání prostředků. Také vojenská pomoc má své náklady a bezpečnostní důsledky, které je potřeba otevřeně vyhodnocovat. Nemyslím si, že člověk musí automaticky souhlasit s každým rozhodnutím ukrajinské vlády nebo každým způsobem pomoci, aby mu nebyl lhostejný osud Ukrajinců.

Ale když se na celou situaci podívám z hlediska naší historie a evropské bezpečnosti, docházím k názoru, že pokračující pomoc Ukrajině má hlubší význam než pouze okamžité řešení humanitární krize. Pomoc může znamenat léky, opravy nemocnic, generátory, školní vybavení nebo podporu lidí, kteří museli opustit své domovy. Vojenská pomoc zase může znamenat prostředky, díky kterým se ukrajinská armáda dokáže bránit a chránit další území před okupací. A to je rozdíl, který bychom neměli přehlížet. Humanitární pomoc pomáhá lidem přežít následky války. Obranná pomoc může přispívat k tomu, aby se tato válka nerozšířila na další ukrajinská města a obce.

Nemusíme přitom zavírat oči před problémy Ukrajiny. Nemusíme omlouvat její extremisty, korupci ani sporné kapitoly historie. Ale neměli bychom kvůli těmto problémům přestat rozlišovat mezi útočníkem, napadeným státem a obyčejnými lidmi, kteří v něm žijí. A také bychom neměli zapomínat na vlastní zájmy. Naše bezpečnost totiž nestojí pouze na tom, kolik zbraní máme v České republice. Závisí také na tom, zda v Evropě platí pravidlo, že hranice jiných států není možné bez následků měnit vojenskou silou.

Na závěr bych se chtěl vrátit tam, kde jsem začal. Do září roku 1938. Zkusme si představit československého vojáka, který stojí u svého opevnění a čeká, zda dostane rozkaz k obraně. Má výstroj, zbraň, své spolubojovníky a za sebou rodinu, domov a zemi, kterou považuje za vlastní. Možná má strach. To je přece přirozené. Ale je připravený udělat to, k čemu byl povolán.

A potom přichází rozhodnutí, že se má ustoupit. Bez velké války. Bez možnosti zjistit, jak by boj dopadl. Představme si, co si asi mohl myslet.

A nyní si představme ukrajinského vojáka. Nemusí to být člověk, který celý život toužil být vojákem. Ještě před několika lety mohl pracovat v továrně, řídit nákladní auto, opravovat elektrické rozvody nebo učit ve škole. Možná má doma děti. Možná by dal cokoliv za to, aby se mohl vrátit k obyčejnému životu. Ale jeho země byla napadena a on se rozhodl ji bránit. Ani v jednom případě neznamená odvaha nepociťovat strach. A ani v jednom případě nelze životy obyčejných lidí zredukovat na čísla ve vojenských statistikách.

Často přemýšlím nad tím, jak bychom se zachovali my. Co bychom dělali, kdyby někdo vojensky napadl Českou republiku? Kdybychom se museli rozhodovat, zda odejít, nebo zůstat? Kdyby naše děti musely do krytů a naši blízcí odcházeli bránit vlastní města? A především: co bychom očekávali od ostatních?

Pravděpodobně bychom si přáli, aby nám pomohli. Aby nás neposuzovali podle našich nejhorších politiků, nejradikálnějších skupin nebo nejtemnějších kapitol naší historie. Aby pochopili, že jsme především obyčejní lidé, kteří chtějí žít svobodně. Proč bychom se tedy měli na Ukrajince dívat jinak?

Československo roku 1938 a Ukrajina roku 2022 nejsou dvě totožné země v totožné situaci. Německo tehdy mělo jiné vojenské možnosti než dnešní Rusko. Československo mělo jiné hranice, jiné spojence i jiné možnosti obrany než Ukrajina. A také rozhodnutí jejich politických představitelů vznikala za odlišných okolností. Přesto mezi oběma příběhy vidím důležitou souvislost. V obou případech se napadený stát musel vyrovnávat s požadavky mnohem silnějšího souseda. V obou případech hrála zásadní roli otázka zahraniční pomoci. A v obou případech šlo nejen o území, ale také o budoucnost milionů lidí.

Nevím, jak válka na Ukrajině skončí. Nevím, zda se podaří osvobodit všechna okupovaná území, ani jaké podmínky případného míru budou nakonec přijatelné. Ale jsem přesvědčený, že bychom o těchto věcech měli přemýšlet v širších souvislostech.

Nejen podle toho, kolik nás pomoc stojí dnes. Ale také podle toho, jakou cenu může mít naše bezpečnost v budoucnu. Nejen podle toho, co si myslíme o ukrajinských politicích nebo nacionalistech. Ale také podle toho, jaký život vedou miliony obyčejných Ukrajinců, kteří s nimi nemají nic společného. A nejen podle toho, jak rychle bychom si přáli konec války. Ale také podle toho, zda by takový konec přinesl skutečný a dlouhodobý mír.

V roce 1938 jsme byli zemí, která potřebovala pomoc a v rozhodující chvíli nedostala podporu, v jakou doufala. Dnes jsme zemí, která může pomáhat jiným. A možná právě to je pro mě nejdůležitější rozdíl.

Nejde o to, abychom se donekonečna vraceli k minulosti a hledali viníky dávných rozhodnutí. Jde o to, abychom dokázali využít vlastní historickou zkušenost při přemýšlení o současnosti. Protože když dnes mluvíme o Ukrajině, možná se ve skutečnosti díváme i do zrcadla našich vlastních dějin.

A stojí za to položit si jednu poslední otázku: Kdybychom v roce 1938 byli na místě Ukrajinců, jak bychom si přáli, aby se k nám ostatní zachovali? Možná právě odpověď na tuto otázku nám pomůže pochopit, proč na současné válce záleží i nám.

Možná si někdo položí otázku, proč jsem se rozhodl věnovat tolik pozornosti právě tomuto tématu. Odpověď je vlastně jednoduchá. Cítím určitou bezmoc. Jsem obyčejný člověk, který nemá možnost zásadně ovlivnit průběh války na Ukrajině. Nemohu rozhodovat o jejím ukončení, o jednáních světových politiků ani o osudech milionů lidí, kteří se ocitli uprostřed této tragédie. A přesto mi není lhostejné, co se tam děje.

Někdy je pro mě až nepříjemné uvědomit si, jak rozdílné mohou být životy lidí vzdálených od sebe jen několik stovek kilometrů. Zatímco já mohu žít svůj obyčejný život, chodit do práce, být se svou rodinou a plánovat zítřek, na Ukrajině ve stejnou chvíli umírají nevinní lidé. Lidé, kteří ještě před několika lety žili stejně obyčejně jako my. Mohli mít podobné starosti, radosti i plány. A dnes možná nemají ani jistotu, že se dožijí dalšího rána.

Často si říkám, že kdybych se narodil jen o několik set kilometrů dál, mohl bych být jedním z nich. Mohl bych to být já, moje rodina, moje děti. A právě tato představa mě nenechává klidným.

Psychicky vyčerpávající je pro mě také každodenní sledování zpráv. Znovu a znovu se dozvídat o dalších raketových útocích, zničených domovech, mrtvých civilistech a rodinách, kterým se během jediného okamžiku změnil celý život. Někdy mám pocit, jako by se z těchto tragédií postupně stávala pouhá statistika. Další mrtví, další zranění, další zničené město. Jenže za každým takovým číslem je konkrétní člověk. Někdo, kdo měl své blízké, své sny a své místo na světě. A kdo možná ještě před několika hodinami vůbec netušil, že jeho život tak náhle skončí.

O to bolestnější je pro mě vědomí, že žijeme ve světě, kde existují ekonomicky a vojensky mimořádně silné země, které mají značné možnosti Ukrajině pomáhat. Vím, že mnohé z nich poskytují obrovskou podporu a že jejich pomoc již zachránila nespočet životů. Přesto se nemohu zbavit pocitu, že společně bychom dokázali mnohem více. Že by včasnější, rozhodnější a důslednější pomoc mohla přispět k ochraně dalších civilistů a posílit schopnost Ukrajiny bránit se.

Nedokážu samozřejmě říct, zda by větší pomoc dokázala válku ukončit. Uvědomuji si, že každé rozhodnutí má své důsledky a že neexistují jednoduchá řešení. Ale právě proto je pro mě tak těžké smířit se s představou, že zatímco se ve světě dlouze jedná, zvažuje a rozhoduje, na Ukrajině každý další den umírají lidé, kteří se provinili pouze tím, že žijí ve své vlastní zemi. Nejvíce mě trápí ta bezmoc vůči utrpení lidí, kteří prokazují obrovskou odvahu a odhodlání bránit své domovy, ale jejichž osudy přitom do značné míry závisejí také na rozhodnutích ostatních zemí.

Proto jsem se rozhodl dát do souvislostí některé události naší historie se současnou válkou na Ukrajině. Ne proto, že bych znal všechny odpovědi nebo chtěl někomu vnucovat svůj názor. Sám si mnohé otázky stále pokládám. Chtěl jsem se pouze podělit o své úvahy a nabídnout ostatním možnost podívat se na tuto tragédii z trochu jiného úhlu. Zamyslet se nad tím, co nám říká vlastní historie, co dnes prožívají obyčejní Ukrajinci a jaké důsledky může mít tato válka pro budoucnost nás všech.

Vím, že tímto zamyšlením průběh války nezměním. Možná nezměním ani názor jediného člověka. Ale pokud se po jeho přečtení alespoň někdo na chvíli zamyslí, pokusí se vžít do situace obyčejných lidí na Ukrajině a vytvoří si vlastní názor na základě širších souvislostí, pak pro mě mělo smysl své myšlenky sdílet.

Protože za každou zprávou o této válce nejsou jen čísla, hranice a politická rozhodnutí. Jsou za ní skuteční lidé. Lidé, jejichž životy mají stejnou hodnotu jako ty naše.

Historické a faktické údaje použité v článku vycházejí zejména z následujících zdrojů:

Údaje o současné válce jsou vztaženy ke dni 14. listopadu 2026. Úvahy o možném úplném ovládnutí Ukrajiny Ruskem představují hypotetické scénáře, nikoliv předpověď budoucnosti.

Informace o tvorbě článku: Tento článek vznikl na základě osobních úvah a zamyšlení autora nad historickými souvislostmi mezi událostmi roku 1938 a současnou válkou na Ukrajině. Při zpracování historických podkladů, a jeho jazykové úpravě byla využita umělá inteligence.