Článek
Zavolám, slyším známý hlas, objednám se. Přijdu v domluvený čas a před kadeřnictvím projdu okolo zvláštní paní s cigárem. Ta se následně představí, že je moje holička. Jenomže není.
Holička, kterou znám nesmrdí po Fernetu a cigárech, při chůzi se nekolísá a nůžkama nekoordinovaně nemává tak, že člověk čeká, kdy přijde o ucho nebo oko. Ty cigára se daj odpustit, taky mi nejde přestat. Člověk se snaží nemít předsudky, tak si sedám do křesla a než si stihnu cokoliv uvědomit, odevzdaně kývám na dotaz „zboku krátký, nahoře delší?“. V tu ránu mám u ucha strojek. Tím se otázka odchodu celkem řeší.
Aura paní kadeřnice mi připomínala kombinaci kung-fu stylu opilé opice a Honey Bunny z Pulp Fiction. O 16 minut později je po všem, vlasy jsou kratší, místy i rovně (asi se zrovna vyrušilo vlnění oka a ruky), vypláznu tři stovky a jedu domu hledat novou kadeřnici.
