Článek
Byl sychravý čtvrtek. Jako by se sama příroda snažila dotvořit ponurost tohoto smutného dne. Byla jsem na pohřbu jedné velmi hodné paní. Byla to žena, kterou každý znal a měl rád. Celý život pomáhala druhým, a i když nebyla nijak nápadná, zanechala za sebou hlubokou stopu lásky a péče.
Sešlo se mnoho lidí, přátel a sousedů, aby prokázali poslední poctu zesnulé a doprovodili ji na poslední cestě. Lidé položili k její rakvi tolik květin, že se vytvořil kontrast mezi různobarevným kobercem a šedí kostelního katafalku. Všichni měli sklopené hlavy, v očích smutek, a někteří si tiše otírali slzy. Stála jsem tam se svým synem a snažila jsem se být silnou, ale v srdci jsem cítila tíhu okamžiku.
A jak tak hledím před sebe, všimla jsem si, že se na katafalku se pohnula jedna jediná tmavě rudá růže. Nešlo o to, že by jí průvan lehce odsunul anebo že by spadla. Tu růži jako by někdo neviditelný uchopil do ruky, lehce nadzvedl a poté zase položil. Bylo to tak zvláštní a nepochopitelné, že jsem zůstala stát jako opařená. Mráz mi přeběhl po zádech.
Ve smutečním průvodu za rakví směrem k místnímu hřbitovu jsme šli mezi posledními.
Najednou mi syn pevně sevřel dlaň a zašeptal: „Mami, také si viděla tu kytku?“
„Ano,“ odpověděla jsem. „Viděla jsem to.“
„Čekal jsem, že spadne,“ dodal. „Ale ona se zvedla …úplně jako kdyby ji někdo vzal a potom zase položil.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Jen jsem mu přikývla. Vnitřně jsem cítila, že se nejednalo o náhodu. „Bylo to nějaké znamení, určitě to bylo znamení!“ promlouvala jsem k sobě. Netušila jsem, co to mělo znamenat.
Po pohřbu jsme šli na smuteční oběd do blízké restaurace. Atmosféra byla trochu uvolněnější, lidé si mezi sebou začali povídat a vzpomínali na paní, kterou jsme právě vyprovodili. Někteří si připomínali její vtipné příhody, jiní jen mlčky popíjeli teplé nápoje a ti ostatní spláchli smutek panáčkem destilátu.
Příhoda s rudou růži se pomalu vytrácela z mé paměti a více se formovala jako výplod mé představivosti. Ve zkrácené formě to byla asi zvláštní shoda náhod.
Někomu začal zvonit telefon, což upoutalo mou pozornost. Dcera zesnulé paní vstala od stolu s telefonem u ucha a vyběhla ven z restaurace. Když se vrátila, její tvář byla popelavě bledá. Její hlas byl tichý, ale všichni jsme ho slyšeli.
„Právě mi volali z nemocnice,“ řekla. „Táta … můj táta právě zemřel.“
Nastalo ticho. V místnosti, která byla plná tlumeného hovoru, nebylo rázem slyšet vůbec nic. I špendlík bys slyšel spadnout na zem!
Úžas, zděšení, zakrytá ústa i sklopení zraku. Během několika vteřin nastala němohra všech přítomných. A v ten samý okamžik mi na lusknutí prstů prolétlo hlavou ono znamení s rudou růží.
Se synem jsme si vyměnili tichý pohled, který mluvil za vše. Oba jsme věděli, že ta pozvednutá rudá růže z katafalku nebyla náhodou. Bylo to znamení a způsob, jak nám mohlo být naznačeno, že se něco stane. Možná to byla zpráva od zesnulé paní a možná to bylo její přání, kdo ví. On tady nechtěl být bez ní a ona chtěla být s ním.
Jejich láska byla tak silná, že ani smrt je nemohla rozdělit. Nepatrný pohyb právě rudou růží byl asi jejich poslední zprávou. Znamením, že skončila jedna kapitola jejich společné cesty a začala jiná, možná ještě krásnější.
A já v tu chvíli jsem pochopila, že ať už se stalo cokoliv, nebyla to náhoda. Byla to láska, která hovořila mysteriem okamžiku.
Pokud vás tento příběh zaujal, srdečně vás zvu k návštěvě mého autorského medailonku, kde najdete odkazy na mou další tvorbu.
