Článek
Česká republika je malá země se středoevropským talentem sedět u stolu, kde se právě rozhoduje o věcech, které ji trochu děsí a zároveň fascinují. Proto Andrej Babiš přišel s nápadem, že bychom si mohli popovídat o francouzském jaderném deštníku.
Ne rovnou pod něj vlézt. Jen si o něm promluvit. A to je přesně ten typ české odvahy, který máme rádi: „Je to nebezpečné? Tak o tom založme pracovní skupinu.“
Emmanuel Macron mezitím rozšiřuje francouzskou jadernou debatu na Evropu a Andrej Babiš se hlásí, že Česko má schopné firmy a armádu. Což je velmi české. Když se někde objeví jaderný deštník, my neřekneme „to je geopolitická změna“. My řekneme: „A nešla by do toho nějak dodavatelsky zapojit třeba Škodovka?“
Na tom je krásně vidět, jak funguje naše strategické myšlení. Amerika zůstává spojencem, Francie je ideální evropský partner, Němci už skupinu mají, Poláci jednají – a my nechceme zůstat stranou, protože by to vypadalo, že se o nás rozhoduje bez nás. Což je v české politice téměř osobní urážka.
A tak se rodí další velké národní téma: zda můžeme být současně pod americkým deštníkem, francouzským deštníkem a ještě se u toho tvářit, že nám neprší do rozpočtu.
