Článek
Česká politika dospěla do fáze, kdy už se nebojuje o program, ani o rozpočet, ani o důvěru. Teď se bojuje o sedadlo v letadle.
Summit NATO v Ankaře je ještě za rohem, ale v Praze už to vypadá, jako by se jednalo o poslední záchranný vrtulník z hořící střechy. Premiér Andrej Babiš má v ruce vládní plán letů, ministr zahraničí Petr Macinka má v ruce přesvědčení, že prezident tam nemá co dělat, a prezident Petr Pavel má v ruce Ústavu. V české politice je ovšem Ústava asi tak silný argument jako parkovací hodiny v centru Prahy: všichni vědí, že existují, ale rozhoduje, kdo zrovna drží klíčky.
Babiš tvrdí, že jde jen o organizační záležitost. To je hezké. V českém překladu to znamená, že když se něco tváří jako drobná technická věc, je to obvykle bitva o symbol, ego a titulky. Prezident mezitím naznačuje, že složení delegace není definitivně rozhodnuté. To je taky hezké. V prezidentském překladu to znamená, že se ještě bude chvíli bojovat.
Petr Macinka se v tomto příběhu chová jako školník mezinárodní politiky: stojí u dveří, kontroluje jmenovky a říká, kdo smí dovnitř. A Andrej Babiš? Ten vypadá jako muž, který kdysi chtěl řídit stát jako firmu, a teď řeší, že mu zaměstnanci začali rezervovat služební cesty proti sobě.
A veřejnost? Ta se dívá a přemýšlí, jestli NATO náhodou nemá i sekci pro domácí absurdní drama. Protože tohle už není zahraniční politika. Tohle je „Letiště Václava Havla uvádí: Ankara – gate číslo ego“.
