Článek
Je pátého ledna 2026 a česká politika se probudila do nového roku s pocitem, že by bylo dobré něco změnit. Ideálně bez toho, aby se muselo cokoliv skutečně dělat. Vláda mluví o odpovědnosti, opozice o zradě a občan o tom, že už to jednou slyšel, jen si nemůže vzpomenout, v kterém roce.
Politici se navzájem ujišťují, že situace je vážná, ale zvládnutelná. Což je politický ekvivalent věty „nehoří to, jen se kouří“. Všichni vědí, že přijde těžký rok, ale nikdo neví, kdo ho vlastně správně povede. To je na demokracii krásné. Odpovědnost je kolektivní a vina vždy osobní.
Koaliční jednání připomínají rodinnou poradu o rekonstrukci koupelny. Každý souhlasí, že se to musí udělat, nikdo to nechce platit, všichni mají jiný názor a nakonec se jen vymění závěs u vany a vydá se tisková zpráva, že projekt byl úspěšně zahájen.
Opozice mezitím pečlivě hlídá vládu. Ne proto, aby něco zlepšila, ale aby u toho byla, až se něco pokazí. To je její historická role. Být připravena říct „my jsme to říkali“, i když to neříkala, nebo to říkala úplně jinak.
Prezident apeluje na klid, rozvahu a hodnoty. Je to hezké slyšet, hlavně proto, že hodnoty jsou jediné, co zatím nemá inflaci. Slova jsou pevná, důstojná a bezpečně vzdálená od každodenní reality, kde se demokracie měří hlavně podle toho, jestli člověk stihl zaplatit složenky.
A občan? Ten stojí stranou, sleduje to celé jako seriál, který už dávno přestal dávat smysl, ale stejně se na něj dívá, protože běží pořád dokola a přepnout nejde. Občas se zasměje, občas zakroutí hlavou a pak jde do práce, aby zaplatil provoz další epizody.
Česká politika v roce 2026 nepůsobí chaoticky. Působí důvěrně. Jako starý gauč, který vrže, má fleky a už by se měl vyměnit, ale všichni na něm pořád sedí, protože ho znají a nový by mohl být ještě horší.
A tak vstupujeme do nového roku s nadějí, že se něco změní. Konkrétně řečeno doufáme, že se změní alespoň slovník. Protože skutky si zatím necháváme na později.
