Článek
Florence Foster Jenkins je žena, která dala světu naději, že talent není jediná cesta na jeviště. Někdy stačí peníze, odhodlání, kostýmy, přátelé s velmi pevným výrazem a hlas, který se s notami míjel jako dva známí, kteří se nechtějí potkat v supermarketu.
Narodila se v roce 1868 a po zdědění majetku se v New Yorku vrhla na hudební kariéru. Toužila být operní zpěvačkou. Kritici a posluchači se ale shodovali, že její hlas měl s operou vztah spíš vzdáleně příbuzenský. TIME připomíná, že její vystoupení byla proslulá tím, že zpívala mimo tón, rytmus i běžné představy o tom, co lidské ucho vydrží před obědem.
A přesto lidé chodili. Někteří ze zvědavosti, někteří z náklonnosti, někteří pravděpodobně proto, aby mohli později říct: „Já jsem tam byl, když se ta árie pokusila utéct.“ Florence nosila extravagantní kostýmy, někdy s křídly, a na pódiu působila jako člověk, který nemá sebemenší pochybnost o vlastní velikosti. Publikum se často smálo. Její okolí se ji snažilo chránit. A ona pokračovala.
Nejslavnější okamžik přišel v roce 1944, kdy ve věku 76 let vystoupila v Carnegie Hall. Sál byl vyprodaný. Některé hvězdy by za takový závěr kariéry podepsaly smlouvu vlastní krví a ještě by přidaly bonusový refrén. Florence tam došla jinou cestou: ne dokonalostí, ale naprostou neochotou vzdát se svého snu jen proto, že realita měla námitky.
Je snadné se jí smát. A ona k tomu opravdu poskytla dost materiálu. Jenže její příběh není jen o špatném zpěvu. Je i o lidské touze být slyšen. Florence možná nezpívala dobře, ale zpívala s takovou vírou, že ji ani posměch nesrazil. To je zvláštní druh odvahy. Trochu směšný, trochu dojemný, trochu nebezpečný pro hudební vzdělání, ale odvaha to je.
Potupné na tom je, že se stala slavnou právě pro to, co neuměla. Fascinující je, že ji to nezastavilo. A v tom je zvláštní lekce: svět si často pamatuje dokonalé mistry, ale někdy si ještě raději pamatuje člověka, který se postavil na pódium, otevřel ústa a přinutil noty podat výpověď.
Anketa
Zdroje: wikipedia.org, time.com
