Hrdina léta povstal. Ručníkovou mafii u bazénu porazil svědícím práškem

Každá doba má své hrdiny. Někdo zachraňuje lidi z hořících domů, jiný objeví lék a Tom Caunce se rozhodl postavit jednomu z nejotravnějších dovolenkových jevů moderní civilizace: ručníku, který má větší právo na lehátko než člověk.

Pokud jste někdy byli v hotelu s bazénem, znáte to. Přijdete ráno, slunce svítí, voda se třpytí a kolem bazénu není skoro živá duše. Přesto je plno. Na lehátkách totiž odpočívají ručníky a jejich majitelé nikde. Možná snídají, možná spí, možná odjeli na výlet. To není podstatné. Ručník byl položen a tím byl podle prastarého dovolenkového práva vztyčen prapor nové kolonie.

Caunceho to během dovolené na Mallorce přestalo bavit. Vytipoval si hosty, kteří podobným způsobem zabírali lehátka opakovaně, a ručníky jim tajně posypal svědícím práškem. Účinek se měl dostavit prakticky okamžitě.

Neříkám, že máme stavět pomník. Ale kdyby u bazénu někde vznikla malá pamětní deska, neurazil bych se.

Na dovolené totiž platí zvláštní právní systém. Hotel můžete zaplatit úplně stejně jako všichni ostatní, ale pokud nejste ochotni nastavit budík na 5:47 a běžet polonazí k bazénu, vaše šance na lehátko prudce klesají.

Ručníkář nepotřebuje recepci, rezervační systém ani katastr nemovitostí. Stačí mu osuška. Položí ji na lehátko a z obyčejného kusu plastového nábytku se okamžitě stává soukromý pozemek. A pak může klidně zmizet.

Když se vrátí za tři hodiny a na jeho lehátku sedí někdo jiný, podívá se na něj pohledem britského aristokrata a říká: „Promiňte, mám tady ručník.“

Ano. Máte. A já mám na pokoji zubní kartáček. Přesto jsem si jím nezarezervoval koupelnu do čtyř odpoledne.

Právě proto má ten příběh tak nádherně absurdní kouzlo. Caunce podle svých slov už nechtěl přijmout, že kvůli slušnému místu u bazénu musí člověk vstávat v šest ráno. Zaměřil se na „opakované hříšníky“ a čekal. Někdy údajně dost dlouho, protože ručník byl na lehátku výrazně častěji než jeho majitel.

To musela být nejtěžší část celé operace. Tajně z bazénu pozorujete osušku a čekáte, až se k ní konečně přihlásí její člověk. Po hodině nic. Po dvou hodinách nic. Po třech hodinách začínáte pochybovat, zda majitel vůbec existuje. Možná se některé ručníky u bazénů objevují samovolně.

Jednou z Caunceho vybraných obětí byla žena, která si pravidelně zabírala stejné lehátko, přestože na něm trávila minimum času. Když se po kontaktu s ošetřeným ručníkem odešla převléknout, její manžel zůstal na místě, aby lehátka držel.

A tady už smekám. To je profesionální úroveň. Manželka odpadla, ale pozice se nevzdává. Rodina může utrpět ztráty. Lehátko nikdy.

Kdyby se stejným nasazením bránily státní hranice, nepotřebujeme armádu.

Samozřejmě, sypat někomu na ručník svědící prášek není zrovna postup, který bychom měli začít vyučovat v delegátských kurzech. I na sociálních sítích se objevila kritika, že odstranit ručník je jedna věc, ale tohle už je za hranou.

Jenže pak přišla anketa Novinek.

V době, kdy jsem článek četl, hlasovalo téměř 24 tisíc lidí a 91,2 procenta z nich označilo turistovo počínání za variantu „na hrubý pytel hrubá záplata“. Jen 7,7 procenta bylo proti.

Devadesát jedna procent!

V Česku se takhle jednoznačně neshodneme skoro na ničem. Nejspíš bychom se pohádali i o to, jestli je v pátek pátek. Ale ukažte Čechům člověka, který vytrestal ručníkáře u bazénu, a národ náhle stojí bok po boku.

Možná jsme celou dobu hledali národní téma na špatných místech.

Tom Caunce světový mír nezařídil. Nevyřešil energetickou krizi ani inflaci. A rozhodně bych jeho metodu nedoporučoval jako nový hotelový standard.

Dokázal ale něco, o čem miliony dovolenkářů roky pouze snily. Podíval se na prázdná lehátka obsazená ručníky a odmítl přijmout, že takhle prostě svět funguje.

Možná proto jeho příběh tolik lidí pobavil. Každý z nás totiž někdy u bazénu potkal ručník, který měl očividně rezervovanou dovolenou lépe než my. A někde hluboko uvnitř jsme si přáli, aby jednou přišel jeho přirozený nepřítel.

Teď už víme, že se jmenuje Tom.

Zdroj: novinky.cz