Článek
Premiér Andrej Babiš odmítl poskytnout vládní speciál pro plánovanou cestu předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan a zdůvodnil to tím, že Česko má vést pragmatickou zahraniční politiku, která nepoškozuje obchod s Čínou. Vystrčil to označil za podraz vůči podnikatelům, vědě a kultuře, kteří s delegací měli cestovat.
Když česká politika řeší Tchaj-wan, nevypadá to jako debata o hodnotách, bezpečnosti nebo polovodičích. Vypadá to jako hádka o to, kdo zaplatí kufry.
Miloš Vystrčil chce letět na Tchaj-wan. Andrej Babiš nechce, aby letěl vládním letadlem. Čína chce, aby tam pokud možno neletěl vůbec. A český občan chce hlavně vědět, proč se znovu ukazuje, že zahraniční politika vypadá u nás jako směs obchodní komory, rodinné hádky a cestovní kanceláře s velmi špatnými recenzemi.
Babiš tomu říká pragmatismus. To je hezké slovo. V politice znamená: „Když jsou v tom peníze, morálka si může sednout do economy class.“ Vystrčil naopak mluví o noži do zad podnikatelům, vědcům a kulturní scéně. Což je taky hezké, protože v české politice už se dávno nebojuje argumenty, ale kuchyňským náčiním.
Tahle kauza má navíc zvláštní kouzlo. Nikdo se nehádá o to, že se pojede. Hádá se o to, jak stylově se pojede. A to je pro Česko typické. V zemi, kde se dá tři týdny vést veřejná debata o tom, kdo komu rezervoval sedadlo, je geopolitika hlavně logistický sport.
Nejvtipnější je, že všichni mluví o ekonomických zájmech. To je ten moment, kdy se čínská geopolitika smrskne na českou představu „hlavně ať se nezlobí odběratel“. Vystrčil tak možná poletí na Tchaj-wan linkou, ale aspoň si odškrtne jednu vzácnou věc: bude první vysoký ústavní činitel, který převede spor o Čínu na úroveň „bez příručního zavazadla“.
