Samir Hauser: Utíkej, dokud můžeš

Jsou věci, co tě v životě držej nad vodou. Co tě buděj z kocoviny a řikaj ti: hele, všechno je to vlastně v pohodě, ještě se smějeme, ještě jsme naživu. Věci, kvůli kterejm má smysl přežít pondělí, voblíknout si fusekle a platit nájem. Ale ty věci — ty tě většinou stejně časem opustěj. Nebo ty opustíš je. A pak už zbude jen ticho a starej flek na stropě, kterej jsi nikdy předtim neviděl.

O co už jsem v životě přišel? Tak třeba drogy mě bavily. Jakože fakt. Ne takový to „experimentování“, snažil jsem se mít s nima skutečnej vztah. Ten vztah měl vzestupy a pády, samozřejmě, ale většinou to byla jízda. Zlomky vteřin, kdy všechno dávalo smysl. Kdy jsi byl sám sebou a zároveň úplně mimo. Jasně, že to bylo iluzorní, ale co na tom záleží?

Všechno je iluze, i tenhle zkurvenej život. Jenže pak to hodněkrát přeženeš. Nevíš kdy. Nepamatuješ si ten zlom. Jen se jednoho dne probudíš a místo magie je tam rutina. Stejně pitomá jako běžná realita. Takže se na to vykašleš. Už tě to prostě nebaví. Žádná tragédie. Jen ztracenej čas.

Sex? To samý. Kolik hodin jsem strávil lovenim, plánovánim, flirtovánim, slintánim, čekánim, lhanim, honěnim, šukánim, doufánim, že se ozve, doufánim, že se neozve…

A stejně si pamatuju jen pár obličejů. Možná ani to ne. Kdybych moh všechny ty hodiny dostat zpátky, možná bych se konečně vyspal. Nebo se naučil hrát na piáno pérem. Ale jo, chvíli mě to bralo. Jenže taky jednou pochopíš, že většina těch kontaktů je zbytečná. Pár orgasmů mezi tim. Nic, co by tě bavilo pořád.

A rock’n’roll? Ta iluze svobody, pot, hluk a smradlavý backstage. Po pár letech to přestane bejt romantický. Šest hodin v dodávce, zvukař zfetovanej jak doga — a pak zase stejný lidí v klubu, co maj zase stejný kecy. A ráno? Bolest hlavy a hlad… ten v lepšim případě, když si nedáš piko. Člověka to unaví.

A lidi? Občas mě ještě překvapěj. Smích v hospodě, když se to zlomí ve správnej moment. Společnej fórek, co nikdo jinej nechápe. To je fajn. Ale většinou… většinou jsou votravný. Vyčerpávající. Každej něco chce. Něco si vynucuje.

A já už nemám co dát. Ani co říct.

Ale jedna věc mě nepustila. Jedna věc mi pořád dává smysl. Cestování. Změna kulis. Nový barvy, nový pachy, jiný druhy ticha. Jinej typ smutku. Když mě můj život začne dusit, sednu na vlak nebo do letadla a zmizim. Možná je to návrat k sobě. K tomu, kdo jsem, když nejsem vobklopenej rutinou.

Když všechno kolem je jiný. Když nerozumim jazykům, ale rozumim jen gestům. Vlastně je to spíš útěk. Jo, jsem typickej eskapista. Nechápu lidi, co celej život prožijou v jedný vesnici. V jedný ulici. V jednom jazyce. V jednom názoru. Nechápu, jak to dokážou. Jak to, že se neudusej? Jsou lidi, co nevystrčej paty z republiky a jsou na to hrdý. Možná je to znouzectnost, nevim. Kolikrát jen jsem slyšel: „Proč bych měl jezdit jinam, když to nejlepší je tady?“ A já si řikám: „Ty vole, protože i hovno můžeš považovat za delikatesu, když nic jinýho nevochutnáš.“

Cestování je jeden z mála způsobů, jak přežít v týhle tragikomedii. I nejlepší herec začne hrát špatně, když ho necháš moc dlouho na stejný scéně. A já nechci bejt špatnej herec.

A tak balím. Zase. Neni kam spěchat, ale je třeba mít plán. Letenky obvykle kupuju půl roku dopředu, abych se moh těšit. Kupuju si píčoviny na cestu a přemejšlim, co všechno musim zažít a vyzkoušet. Aspoň mám pořád to cestování, kurva! Radši si roztrhnu prdel o mořskýho ježka v Thajsku, než abych se jednoho dne vzbudil a zjistil, že už mě nebaví vůbec nic. A že ani ten flek na stropě mě už nesere. Že mi vlastně vyhovuje. Že jsem se už přestal divit. A to je, vole, konečná.

Každý místo, kam jedu, si nejdřív proletím na Google Maps a přečtu si o něm v debilních recenzích na Tripadvisoru. Street View, satelitní snímky, co je kde za bordel, kde si co koupim, kde jsou kavárny, kde jsou hajzly. YouTube vlogy, co si točej Amíci s GoPrem přilepeným na palici. „We are now entering this amazing hidden gem in Portugal!“ — a já už vim, že to bude odporná past na turisty, kde za espresso chtěj pět éček a wifi nefunguje.

Hodiny čumím na recenze, čtu si stížnosti na to, že v minibaru chyběly oříšky, na polštáři byla krev a chlupy a že někoho poštípaly štěnice do genitálií. A stejně tam pak jedu a zjišťuju, že klimatizace fakt nefunguje, postel vrže jak laciný porno a výhled „na moře“ znamená, že čumíš chlupatýmu dědkovi z protějšího balkónu na prdel.

Nejsem žádnej dobrodruh. Žádný skály, žádný lezení po stromech, žádný stany v dešti. Hory nesnášim. Jsem normální línej turista, co chce klid, postel, snídani do deseti a v ideálním případě tichý sousedy.

Chci čistej pokoj, dobrý kafe, funkční internet a klidný modrý moře. Chci kurva dokonalej servis za málo peněz. A to očekávám i od vopičáků někde v pralese. Když už tam jedu, tak ať to stojí za to. Jenže svět si dělá, co chce. A čim víc se připravuju, tim víc mě to sere.

Naplánuju si výlet, všechno načančaný, itinerář v hlavě, jasná představa — a pak přistanu v místě, který vypadá jak konečná autobusu na Jižáku.

A jídlo? Sračky. Na fotkách to vypadalo jako kulinářský nebe, v reálu je to kus hovna v plastu, co smrdí jako mrtvola. A já to samozřejmě sežeru, protože mám hlad, a potom udělám scénu. Brunátnej v ksichtě řvu na toho křováka: „Co to je za hnůj! Takhle se do civilizace nikdy NE-DO-STA-NE-TE!!!“

A stejně to dělám znova. Protože i přes všechny ty sračky, přes všechny ty černý nechápavý držky… něco na tom je. Něco mě na tom pořád baví. Žádný složenky, žádný známý ksichty, žádný věci, co „musíš“. Proto cestuju. I když to stojí za hovno.

Čím jsem starší, tim víc si uvědomuju, že ten svět neni zas tak velkej, jak jsme si mysleli. Všude je Starbucks. Všude je McDonald’s. Všude je nějaký centrum, kde hrajou tu samou debilní hudbu. Všude jsou lidi, co si fotěj svoje žrádlo a haksny na pláži. A všude je někdo, kdo tě chce obrat o prachy. Ale hlavně to neni Česko.