Článek
Pohledný modrooký Ital, známý především pro své ztvárnění Titta Biondiho v autobiografickém filmu Amarcord Federica Felliniho, nebyl pouze talentovaným filmovým a divadelním hercem. Ostatně i Fellini si ho do filmu vybral náhodou a sám Zanin se prezentoval především jako spisovatel, válečný reportér a humanitární pracovník. Na popsání jeho pestrého života a barvité osobnosti by jeden článek nestačil. Ostatně to, jaký byl a co přesně prožíval, věděl nejlépe jen on sám.
Bruno Zanin se narodil 9.4. 1951 ve Vigonovu, v Benátsku. Rodiče byli rolníci a společně se svými mnoha sourozenci vyrůstal v pronajatém bytě. Odmala poznal tvrdou práci, přísnou katolickou výchovu, ale i laskavá slova své matky a babičky. Na ně i ve stáří s láskou vzpomínal. Matka ho učila pokoře a odpuštění, babička o lásce ke zvířatům, jimiž se měří dobrota člověka, jak ji jednou citoval.
Citlivý mladý Bruno si ve svém rodišti užíval klid a krásu matčiny zahrady, místo, na které vzpomínal takto (úryvek): „Do toho domu se zahradou, do toho dvora v létě, se z internátní školy vracel ten stydlivý chlapec, kterým jsem byl, s očima modrýma jako alpská jezera, otevřený a zvědavý na krásu světa.“
Jeho dětství a dospívání bylo těžké. V pěti letech se léčil na záškrt, z čehož si pamatoval odloučení od rodičů, bolest a nucení se modlit za zesnulé pacienty. Rodiče ho poslali na církevní internátní školu. Zde byl ve třinácti letech, coby nejistý, stydlivý chlapec při kněžských studiích, během prázdnin, zneužíván váženým knězem.
Ačkoliv se případ vyřešil, setkal se s šikanou od spolužáků, nepochopením ze strany přísného otce, vystresované matky, i vlastních sourozenců. Kněz, který se zločinu dopustil, byl totiž výborným ve svém povolání a malému Brunovi nikdo nevěřil, naopak byl fyzicky trestán a ponižován. Podobnou nepříjemnou zkušeností si prošel ještě několikrát.
Tyto skutečnosti ho velmi trápily a strašily po zbytek jeho života. Jejich následkem si v mládí prošel, díky častým útěkům z domova a vzdorování autoritám, také nápravnými školami v Miláně a v Benátkách. Opět bez podpory a porozumění svých nejbližších, přičemž otec viděl pouze zklamání, že se nestal knězem. V rodné vsi ho krom soucitných úsměvů častovali také nelichotivým označením „falešný kněz“.
Učil se v továrně na obuv. Ani zde se nesetkal s vřelým přijetím. A nebyla mu dopřána odvaha se za sebe postavit. Poustel se do potycek se zákonem. Chyběla mu spřízněná duše. Poté se Zanin, plný studu a hořkosti opět vydal na cestu. Stopem, vlakem, s falešnými doklady procestoval Itálii, Holandsko, Francii, i jiné země. Nechával se unášet ve víru bezstarostného mládí. Málokdo by na tom divokém hezkém mladíkovi poznal, že tento bouřlivý život byl patrně expresí jeho vnitřní bolesti, snahou zapomenout. Toulal se, poznával lidi, četl a hlavně- psal.
Prožil bouřlivé období v Římě. Byl milencem, gigolem, vydržovala ho starší bohatá milenkou, které nakonec uprchl na Vespě, kterou mu dala. Prodával turistům na Liparských ostrovech náhrdelníky, spával pod mosty, u přátel. choval poštovní holuby. Ve Stromboli byl zatčen za držení konopí. Jeho milovaní holubi byli zastřeleni a on putoval do vězení v Messině. Zde ho inspirovalo prostředí, syrové myšlenky vepsané ve zdech, i spoluvězeň-akademik, který ho povzbuzoval k četbě a k psaní, což byl prvopočátek Brunovy exprese vnitřní tíhy a smutku na papír. „Aby se mohl vrátit k životu“. Až mnohem později po komplimentech a radách od dalších lidí (včetně Felliniho), které zpočátku nebral vážně, se Zanin začal psaní věnovat profesionálně. Zvlášť silnou motivací mu byl jeho blízký přítel Raffaele la Capria, i spisovatelka Elsa Morante.
Svůj život popsal v roce 2007 v autobiografické knize Nessuno dovrà saperlo, jejíž epigraf zní: “ Debutový román Bruno Zanina, inspirovaný jeho mládím. Román o dospívání a pokání, věnovaný všem, kteří jako děti trpěli násilím a zneužíváním; těm, kteří dokázali nebo nedokázali překonat trauma a stud a vzali si život nebo ho zničili tisíci způsoby; těm šťastnějším, kteří místo toho našli odvahu to nahlásit a sílu překonat a odpustit.“
Na tato léta později stále vzpomínal na svém facebookovém profilu. Citlivě, poeticky, věcně, ale i s hořkým nádechem a zahanbením. Poznamenával, jak byl přitahován opilci, drogově závislými, homosexuály, i zoufalými ženami. K tomu pociťoval i nespokojenost se svou sexualitou. Tato část jeho osobnosti kontrastovala s jeho mírumilovností a samaritánstvím, jak podotkl jistý autor.
Ve svých úvahách se také zabýval mocenskou dynamikou „Není snadné pochopit tento zvrácený mechanismus, který způsobuje, že ti, kdo násilí používají, se zbavují viny, a ti, kdo jsou jeho obětí, se cítí vinni. Vím, že ti, kdo násilí používají, tak činí na základě moci, kterou mají a za kterou jsou uznáváni. Ti, kdo jím trpí, jsou vždy slabí, podřízení nebo submisivní vůči této moci.“
V raném mládí si Zaninova vzhledu a hereckého talentu všiml také Fellini, když Bruno v roce 1973 doprovázel svého kamaráda na konkurz v Cinecittà. Hezký mladík s poněkud sedláckým přirozeným projevem ho zaujal. Role rošťáckého mladíka Bruna proslavila. Ovace sklízel i v divadle rolemi pod vedením Luca Ronconi, Giorgio Strehlera, Luciena Piutili ( do Francie přijel stopem a toulal se po městě, našel zde manželku) a dalších.
Zaujal v adaptacích Carla Goldoniho, i Williama Shakespeara. Stál modelem Warholovi a Melcarthovi. Venčil psy Peggy Guggenheimové v benátském paláci. Přesto se nikdy nestal otrokem slávy. Mnohokrát byl vyhledáván a tázán na Amarcord, mnohokrát se nechal slyšet, že herectví nikdy nebylo jeho přání, ani pro něj neměl vášeň. Přesto podával nezapomenutelné výkony. Setkal se s Warholem, fotografoval ho Melcarth. Jeho vzhled a projev mu otevíral dveře. Po dalších filmech a divadelních představeních- účinkoval i v adaptacích Goldoniho, Shakespeara a ve francouzském divadle, se seznámil s fotografkou, se kterou má dva syny.
Dle svých slov považoval herectví, po prvotním opojení, za cosi nepatřičného, necítil se být hvězdou. Měl pocit, že profesionálním hercům bere práci a navíc neviděl v tomto povolání patřičnou hloubku. Poté, co skončil s herectvím, se dočkal dalších výčitek od svých sourozenců, kteří se chtěli dále chlubit bratrem, hercem z Oscarového filmu. Svůj úděl trvale nacházel v psaní, hledání lidskosti, nalézání sebe samého. Co se týče Goldoniho, Bruno se v jednom rozhovoru nechal slyšet, že se domníval, že režisér s ním mluví o kondomech.
V osmdesátých letech se mu Brunovi narodili dva synové. Ve třiceti letech, po depresích a neshodách s manželkou, se odstěhovali, každý do jiné země. Rodina mu chyběla. Tehdy se k herectví nakrátko vrátil a exceloval v několika dramatech a televiznich seriálech. Ale stále měl pocit, že je ho potřeba je jinde.
V devadesátých letech Bruno ukončil svou filmovou kariéru úplně, a zcela náhodou, se uchýlil k práci válečného zpravodaje a humanitárního pracovníka v Bosně. Bez znalosti jakyka se vrhl do válečné vřavy trpící země, směrem, odkud všichni ostatní utíkali. Pociťoval touhu pomoci, zaplaven adrenalinem nakrátko zapomněl na svou bolest. Měl velký soucit s trpícími lidmi. V Bosně působil, nejprve jako dobrovolník, pro Radio Vaticana a později pod záštitou NGO Emmaus International of Abbé Pierre přinášel humanitární pomoc do města Gradaac. Během války v Bosně psal pro magazín der Spiegel a byl hluboce zasažen genocidou a krutostí, které byl svědkem.
V pozdějších letech, Inspirován poustevnickým životem, i lidskými citáty Lva Tolstého, své poslední roky prožíval v domku v horách ve Vanzone con San Carlo. To už věděl o své vážné nemoci. Jezdil se léčit do Domodossoly, kde mu však nemoc neodhalili včas, ačkoli o to žádal a léta trpěl bolestmi. Tuto skutečnost také s hořkostí líčil svým přátelům.
Objevoval se na vzpomínkových akcích venovaných filmu Amarcord, například v Rimini. Pomáhal mladým filmařům. Co se týče Amarcordu, věděl, že roli Titty ve Felliniho slavném filmu mu už nikdo neodpáře. Ani Felliniho povahu si neidealizoval. Přestože ochotně podepisoval, nebo s pokorou, studem a „drzostí“ žádal o příspěvek výměnou za podepsaný plakát a kopii své knihy, se skromným dovětkem „Kdoví, možná bude jednou cenný pro sběratele“, ještě v roce 2022 se svěřil, že je otráven „Amarcordem, Fellinim, světem zábavy a televizí, ale i lidmi, kteří mluví jen o sportu, autech, penězích a sexu“. Ohledně své slavné filmové role a o názoru na filmový život se jasně vyjádřil již v roce 2019 v jednom ze svých příspěvků: „Hledal jsi mě? Chtěl jsi vědět něco o Amarcordu, o Fellinim, o tom, co teď dělám po tolika letech, co jsem se neobjevil v televizi ani v kině? Nebo… nebo se chceš dozvědět něco o mé knize NESSUNO DOVRÀ SAPPERLO a jak ji získat? Co se týče knihy, je to velmi snadné, pošli mi soukromou zprávu a budeš mít všechny informace, jak ji získat, ale neptej se mě na Felliniho, na Amarcord, protože po 45 letech, opravdu, promiň, ale s vražednou zdvořilostí ti říkám jasně: NECH MĚ BÝT; UŽ NEVYDRŽÍM MLUVIT O FELLINIM A O AMARCORDU :-) . ahoj“.
Nutno podotknout, že jeho autobiografická kniha je kritiky vnímána kladně, též za ni byl oceněn. A dnes se nedá téměř sehnat. Jako spousta jeho příznivců, i já jsem se ho pokoušela kontaktovat. V roce 2023. Ptala jsem se ho, téměř povrchně, neznalá jeho života, zda je herec, reportér a spisovatel. „Sì sono quello che tu stai dicendo. quello sono ma anche altre cose🙂.“ Odpověděl mi tehdy.
Bruno Zanin byl, myslím, ve své podstatě nadčasový. Jeho život ztělesňoval aktuální témata, jako jsou znásilnění, deprese, nepochopení, bouřlivá sexualita, experimentování s drogami a toulání se, jako exprese vnitřních popudů překonání traumatu. Samozřejmě s citlivostí projevované láskou ke zvířatům, k literatuře a k filozofii. V neposlední řadě nadčasový byl i jeho vzhled. Temperamentní svalnatý mladík s modrýma očima, výraznou bradou, úzkým nosem a rozložitými rameny, jak ho zachycují fotografie a filmy z jeho mládí, působí jako někdo, koho byste i dnes míjeli na ulici. Melancholický pohled v modrých očích, i svalnatá postava mu zůstaly celý život. Ikdyž se popisoval jako „zatrpklý nezajímavý stařec“.
Za tento popis by ale vděčný nebyl, ani by takto nechtěl být oslavován. V posledních letech bylo obsahem jeho textů rozhořčení a znechucení nad materialismem, bezstarostností, egoismem. Sdílel krvavá videa trpících lidí, jejich osobních ztrát, zGazy a jiných oblastí. Velmi se nad tím pohoršoval. S těmito lidmi skutečně soucítil a přál si, aby byla těmto činům učiněna přítrž. Byl schopen obětovat své bezpečí a pohodlí aby pomáhal jiným, věnoval se charitě a o příspěvky na trpící občas žádal i své sledující.
Nebyl k sobě milosrdný ani, když čekal u lékaře a zaslechl diagnózy jiných, i tehdy si připadal malicherný se svými problémy. V úvahách, které sdílel a které samotné by vydaly na knihu, citoval mnohé známé filozofy a spisovatele. Nestačila jsem si přečíst a dostatečně pochopit vše, čím se zabýval, co vše znal. Co vše prožíval. Jeho skutečné vize.
Spousta lidí si ho pamatuje jako veselého, barvitého, dobrosrdečného, velmi citlivého, vždy ochotného muže. Na jeho facebookovém profilu mu stále píší k narozeninám, stále se po něm shánějí, vzpomínají. Dobrovolničil, snažil se pomoci osobám zasaženým přírodními katastrofami, i migrantům.
Sám o pozornost, ani o slávu nijak nestál. Často se melancholicky svěřoval se svými myšlenkami, postřehy, úvahami. Svá vyjádření ilustroval obrázky a fotografiemi ze svého mládí, s výjevy putujícího člověka, mužů, přírody, zvířat, přátel, mytologie. Nikdy v nich nechyběly vzpomínky, sebekritika a rozhořčení nad krutostí a utrpením lidí.
Měsíc před svou smrtí Bruno psával temné texty. „Všechno, co miluješ, budeš muset jednoho dne opustit..“ a s přáním věřit, sdílel teorie o hmotě, o duši člověka po smrti od Prof. Vittoria Marchiho a Maxe Plancka, což ilustroval smutným autoportrétem…E arriva il tempo di fine corsa…
Jeho synové Fabrizio a Fiorenzo den po jeho úmrtí zveřejnili zprávu, že Bruno zemřel v míru, obklopen nejbližšími. Nepřál si dary, ani honosný obřad. Prosil o dobrovolný příspěvek na charitu Save Children Italia. A aby byl jeho popel rozprášen, odnesen po trávě, po stromech, po moři, tam, kde byl rozprášen popel jeho přítele z mládí. Aby se k němu opět symbolicky připojil a vydali se spolu na poslední společnou výpravu.
Svým synům řekl: „Kdokoli, kdo mi bude chtít být nablízku jen zvedne hlavu, pocítí vánek. Táta bude tady“.
Bruno, ciao.. Snad ses opět setkal se svými milovanými, užíváš si mír matčiny zahrady. Snad jsi konečně našel klid.
Kdo by chtěl poznat Bruna Zanina blíže a ponořit se do jeho hlubokých textů, oba jeho facebookové profily jsou stále přístupné. Ikdyž by ho bylo bývalo potěšilo docenění za jeho života, například v dobách kdy pokorně žádal o přispění, výměnou za své umění, skromný, jako by toho snad nedal světu dost, rozhodně si zaslouží nebýt zapomenut.
Filmografie, divadlo
Amarcord, regia di Federico Fellini (1973)
Un uomo, una città, regia di Romolo Guerrieri (1974)
La prova d'amore, regia di Tiziano Longo (1974)
Danza d'amore sotto gli olmi, regia di Gianluigi Calderone (1975)
La polizia ha le mani legate, regia di Luciano ErcoliL'Agnese va a morire , regia di Giuliano Montaldo (1976)
La padrona è servita, regia di Mario Lanfranchi (1976)
Mille e una vita, regia di Gianfranco Mingozzi (1978)
Marco Polo, regia di Giuliano Montaldo (1982)
Il buon soldato, regia di Franco Brusati (1982)
Notti e nebbie, regia di Marco Tullio Giordana (1984)
Occhei, occhei, regia di Claudia Fiorio (1984)
Inganni, regia di Luigi Faccini (1985)
Il caso Moro, regia di Giuseppe Ferrara (1986)
L'isola del tesoro, regia di Antonio Margheriti (1987)
Francesca e Nunziata, regia di Lina Wertmüller (2000)
Reame del nulla, regia di Razi Mohebi (2009)
Televizní filmy a seriály
1976 Una ragazza da salvare, regia da Mario Caiano.
1979 La mano sugli occhi, Regia di Pino Passalacqua
1982 Il mercante di Venezia , regia di Gianfranco De Bosio
1981 La brace dei Biassoli, Regia di Giovanni Fago
1983 Delitto di stato,regia di Gianfranco De Bosio
1983 Marco Polo,regia di Giuliano Montaldo.
1986 Atto d’amore, Regia di Alfredo Giannetti.
1987 L'Isola del Tesoro, regia di Antonio Margheriti.
Divadlo
1975: Il Campiello, regia di Giorgio Strehler
1977: Jacques ou la Soumission / L'Avenir est dans les oeufs, regia di Lucien Pintilie.
1978: Pene d'amore perdute, regia di Marco Parodi.
