Článek
To, že jižané jsou obecně k dětem přátelštější a vřelejší, je celkem známý fakt. Člověk si toho hned všimne, třeba na dovolené. Kamkoli s malým dítětem přijde, tváře přítomných lidí se rozzáří úsměvem od ucha k uchu. Až při delším pobytu ale jsem schopná docenit celý rozsah toho, v čem Italové přistupují k dětem líp – a to aniž by celý život zavadili o nějakou knihu o „respektující výchově“.
Zní to trochu jako scifi, ale děti jsou tu vnímány jako přirozená součást společnosti a je jim projevován srovnatelný respekt, jako by to byli vlastně jen malí dospělí…což hmm, vlastně jsou.
Život mimo dětský koutek
Jako první rozdíl vnímám to, že jsou tu děti součástí veškerých sociálních aktivit. Jdeš na večeři s kamarády (začínající v devět večer)? Vezmeš s sebou měsíční miminko do nosítka, není problém. Pokud máš větší děti, vezmeš je taky a víš, že se nebudou nudit, protože kamarádi vezmou zase ty svoje. Neexistuje izolované posedávání a uhryzávání se nudou v dětských hernách (u mizerného kafe). Jdete prostě ven s kamarády a děti si hrají na přilehlém hřišťátku nebo prostě pobíhají okolo a jsou tak nějak ponecháni napospas svému osudu. Pokud něco potřebují, tak přece přijdou, ne?
A součástí toho je i typické pobíhání venku do půlnoci. Logika takového počínání je jasná. Jednak není důvod, proč by se děti nemohly účastnit společenského života s dospělými. Navíc, pokud nechám doma děti spát, a nemám hlídání, tak logicky nemůžu jít ani já ven. A to by byl smutný život.
Celý tohle samozřejmě souvisí nejen s odlišnou kulturou, ale tak trochu (možná dost) i se socioekonomickými faktory. Žena se vrací do práce většinou půl roku po porodu a mnohem dřív se navrátí do „normálního“ života. Je tedy vnímána jako „normální“ lidská bytost, ne jako podivná mimozemská entita, která by se měla zcela oddělit od společnosti a zavřít se doma obložena plenkami a dětskou výživou.
Takovýto přístup má mnoho výhod. Díky tomu, že děti můžou být mezi lidmi a poznávat svět spolu s dospělými, tak se mnohem lépe socializují a můžou z nich vyrůst plně vyzrálí dospělí – společenští a vyrovnaní. A hlavně – spokojený rodič = spokojené dítě. Jít spát později a dát si limonádu navíc ve finále nepřeváží tu celkovou životní pohodu, kterou dítě nasává.
Nechat děti být dětmi
Dalším rozdílem je, že děti zde mohou být slyšet. Nikdo se nehroutí, když dítě v restauraci či kavárně vyjekne nahlas nebo když na rodinné oslavě děti pobíhají a křičí a jsou prostě „živé“. Hlasitá je tu ostatně i většina dospělých, tak proč by děti být neměly? Jako milovník ticha jsem i já v tomto změnila postoj. Ticho je přeceňované :) Ve veřejném prostoru se zkrátka počítá s „životem“ a kdo chce úplné ticho, ať se zavře u sebe doma.
Ano, i tady rodiče své děti napomenou, když hlučí v kavárně či na dětské besídce, zkrátka tam, kde se to úplně nehodí. Ale ten tlak okolí plný odsuzujících pohledů a la „zpacifikujte si své dítě“, je obecně dost nižší než v Česku. Jako by byli Italové nějak vnitřně v klidu sami se sebou, což jim umožní dát prostor dětem, aby se projevovali v souladu se svým vývojovým stádiem. Aneb žij a nech žít.
Ještě víc mě ale zaujala jiná věc. A to, jak s dětmi Italové mluví. Když jdu s holkama ven a potkáme nějakého známého (což je v našem malinkém městečku dost časté), tak hned jak se pozdravíme a zeptáme se, jak se má ten druhý, tak dospělák se přimluví k mým dětem. Zeptá se jich třeba „Jak se máš? Co škola, jak to dnes šlo ? Kdo ti ušil tuhle parádní čepici ?“ Mluví na ně naprosto klidným, dospěláckým hlasem, žádné pitvoření. A děti se plynule zapojí do konverzace, JAKO BY BYLY NÁM DOSPĚLÝM ROVNI! Masakr!
Respekt nejen jako výchovná metoda
To vše ale neznamená to, že by rodič neměl žádnou autoritu. Pokud dítě překročí pomyslnou linii – například ublíží jinému dítku nebo vběhne na přechod bez rozhlídnutí – křik mámy/táty/babičky je slyšet na daleké míle :-). Přijde mi, že to, co tu kolem sebe vidím není vyloženě respektující výchova, tak, jak o ni čtu v knihách, zahrnující konkrétní techniky jako je validovat dětské emoce či způsoby, jak se s dětmi na něčem „domluvit“.
Spíš z těch dospělých tak nějak přirozeně přirozeně pramení respekt k dětem. Na základě pouhého faktu, že ty děti jsou vlastně plnohodnotné lidské bytosti. Paradoxně se to propisuje i do toho, jak se tu mladí (a obecně dospělí) chovají ke starým lidem. A to velmi laskavě a s úctou, kterou třeba u nás moc nevídám. Protože tam se ten kruh uzavírá. Ve chvíli, kdy děti cítí od dospělých respekt, automaticky ho vysílají zpět směrem k dospělým.
Úcta tu není něco, co si člověk musí „ekonomicky“ zasloužit. Malí, staří či ti, co mají hendikep - všichni si zaslouží podle Italů, aby s nimi bylo jednáno s respektem.
