Článek
Televize v domácnosti? Ano, máme ji. Nedokázal bych si život bez ní úplně představit. Děti na ni občas čučí na nějakou tu pohádku, já kouknu na zprávy nebo sport, někdy si pustíme i film či seriál. Ne, nejsme ta domácnost, kde by televize běžela pořád, od rána do večera, jako kulisa. Ale odmítat televizi v domě mi přijde jako blbost.
Cena odpovídá
Vzhledem k tomu, jak často na televizi koukáme a k čemu ji máme, kupovali jsme i takovou, aby to prostě nebyl žádný předražený hi-tech model. Stačí nám menší televize s menší úhlopříčkou, bez nějakých extra speciálních funkcí. A jsme s tím spokojeni. Odpovídala tomu i cena — doslova za pár tisíc. Účel to splní a tím je vyřešeno.
Pak jsem ale navštívil svého kamaráda a když jsem viděl, co má v obýváku, nevěřil jsem vlastním očím. To už nebyla televize, to byla ohromná barevná stěna. Nevím, jak se úhlopříčky televizí pohybují, ale tohle snad musela být jedna z těch největších, co na trhu jsou.
To nejlepší, kámo
Když viděl, s jakým zájmem na jeho televizi koukám, hned se začal chlubit: jakou má úhlopříčku, rozlišení, jaký je to typ. Začal vyjmenovávat, jaké má funkce, co všechno umí a že vlastně není věc, co by nezvládla. Tedy že se jedná o to nejlepší, co je aktuálně na trhu. Pochopil bych, že takovou televizi si koupí někdo, kdo na to opravdu má, kdo hodně vydělává a peníze nemusí řešit.
Ale kamarád Lukáš? Ne, ten do téhle kategorie movitých, dobře vydělávajících a situovaných lidí až tak nepatří. Televize se mi pochopitelně líbila, ale dost mi — zcela logicky — vrtalo hlavou, kde na ni mohl vzít. Ne že bych mu ji záviděl, ale neseděla mi k jeho životnímu stylu. Tedy k jeho rozpočtu.
Kolik stála?
Tak se ho tak nenápadně ptám, kolik jako stála. A z něj okamžitě vypadlo, že to bylo několik desítek tisíc. A já byl úplně zaražený. Neříkám, že nemám peníze, ale že bych musel nutně vzít pár desítek tisíc a vyhodit je za televizi? To by mě nenapadlo snad nikdy. Když mi tohle odpověděl, neodpustil jsem si poznámku, že si asi žije dost dobře, když si ji může dovolit.
A pak to přišlo. Řekl, že si ji vzal na úvěr, na splátky. Takže za ni v obchodě nemusel dát ani korunu. A mně se v tu chvíli protočily panenky. Neříkám, že Lukáš žije z ruky do úst, ale tohle už je opravdu moc. Jen jsem se na něj podíval a říkám mu, že doufám a věřím, že si to dobře spočítal.
Protože z mého pohledu je tohle dokonalá ukázka finanční negramotnosti — s dodatkem, že je to ale jen a pouze jeho věc. A aby ze mě neměl pocit, že jsem naštvaný, ukončil jsem to vtipnou hláškou, že spolu příště u něj koukneme na fotbal. Ale v hlavě jsem si přemítal, že jsem mu měl radši pořádně vynadat.
