Článek
Proti slušným cyklistům nemám vůbec nic. Vadí mi jen ti, kteří se na silnici chovají bezohledně a pak se tváří, že jsou nedotknutelní. Možná to zní ostře, ale po řadě vlastních zkušeností už na to prostě nemám jiný pohled. Nejvíc mě štve, že když člověk podobné situace řeší, často má pocit, že to nikoho nezajímá. A právě tohle frustraci jen dál přiživuje.
Jsou cyklisté a pak jsou ti druzí
Sám na kole jezdím pravidelně. Ne závodně, ale rekreačně. Trasy si vybírám tak, aby vedly hlavně po cyklostezkách nebo po klidnějších silnicích nižších tříd. Jednak mám rád svůj život a dobře vím, jak to na silnicích vypadá, a jednak si uvědomuji, že cyklista může být v provozu velmi zranitelný, ale také velmi nepříjemný pro ostatní, když se chová bez rozumu.
Pro mě by měla být cyklistika hlavně o radosti z jízdy, ne o předvádění ega uprostřed provozu. Ať už jedu sám, s kamarády, nebo s rodinou, vždycky beru ohled na ostatní. Právě lidé, kteří chápou vzájemný respekt a toleranci, jsou podle mě skuteční cyklisté. A k těm se sám hlásím.
Jenže pak je tu i druhá skupina. Záměrně říkám druhá skupina, protože tihle lidé podle mě kazí pověst všem ostatním. Typická je pro ně arogance, bezohlednost, blokování jízdního pruhu, nesmyslně zvolená trasa nebo okázalé ignorování cyklostezky, která vede hned vedle. A právě kvůli nim pak narůstá napětí mezi řidiči a cyklisty.
Slušnost si zaslouží slušnost
Když na silnici potkám rodinu s dítětem, která jede ukázněně u kraje, bezpečně za sebou a chová se předvídatelně, automaticky zpomalím a objedu je s mnohem větším odstupem, než mi ukládá zákon. Ne proto, že musím, ale proto, že chci. Protože přesně tak má vypadat normální ohleduplnost na obou stranách.
A upřímně, takovým lidem člověk rád vyjde vstříc. Jenže právě tihle bývají většinou tam, kde mají být — na cyklostezkách nebo na klidnějších trasách. Na hlavních silnicích mnohem častěji narážím na ty, kteří jako by si z pravidel nic nedělali.
Nejvíc nebezpečí nevzniká kvůli kolu, ale kvůli přístupu
Ve chvíli, kdy na silnici potkám cyklisty jedoucí vedle sebe, uprostřed pruhu, bez ohledu na provoz kolem, nebo lidi, kteří očividně spoléhají na to, že všichni ostatní se přizpůsobí jim, přestává to být o cyklistice a začíná to být o aroganci. A právě to je podle mě ten největší problém.
Nejde o kolo samotné. Jde o přístup. O to, že někteří lidé se na silnici chovají, jako by pro ně pravidla ani elementární slušnost neplatily. A pak se strašně diví, že proti sobě poštvávají řidiče, kteří už mají podobného chování plné zuby.
A mám často sto chutí je vytroubit, gestikulovat na ně, zastravit a vyříkat si to s nimi. Nebo jim nastříkat do obličeje vodu z ostřikovače. Ale neudělám to, nebudu se snižovat na jejich úroveň. Ale jsem si jistý, že jsou řidiči, co to udělají. A já se jim ani nedivím, kde není ohleduplnost a respekt, tam nastupují schválnosti.
Dokud nebude respekt oboustranný, napětí nezmizí
Nejvíc mě na tom všem štve, že to zbytečně kazí vztahy mezi dvěma skupinami, které by se přitom mohly normálně snést. Stačilo by málo — trochu respektu, trochu rozumu a méně přesvědčení, že silnice patří jen jedné straně.
Dokud ale část cyklistů bude jezdit stylem „uhněte mi, já si můžu dělat co chci“, nedá se čekat, že mezi nimi a řidiči zavládne klid. Slušnost totiž funguje jen tehdy, když je oboustranná.
