„Díky za krásnou květinu. A teď řekni, co jsi provedl,“ tázala se partnerka

Kdy by měla žena dostat květinu? Začínám si myslet, že snad jen k narozeninám, svátku nebo jiné formální příležitosti. Jakmile se rozhodnete překvapit ji květinou jen tak, bez důvodu, může to skončit docela nečekaně. Jako u nás. Neříkám, že jsme se pohádali, ale stále mám pocit, že si moje partnerka myslí, že ta kytka není jen tak – že za ní něco je.

Rozhodl jsem se, že partnerce udělám radost. Prostě jen tak. Každá žena přece miluje květiny. A přiznávám, že v tomhle směru ji zanedbávám. Takže jsem se rozhodl si trochu napravit karmu. Vyrazil jsem do květinářství, nechal si uvázat krásnou kytici a s dobrým pocitem zamířil domů. Už jsem si představoval, jak bude nadšená, jak se usměje a jak ocení, že jsem si na ni vzpomněl a chtěl ji potěšit.

Radost měla – ale jenom na chvíli. Po poděkování za květinu přišla otázka, která mě zarazila: „Co jsi provedl?“ A nemyslela to jako vtip. Myslela to vážně. Okamžitě začala spekulovat, že jsem něco provedl, mám špatné svědomí a kytkou se to snažím zamaskovat. Další její teorie byla, že po ní budu něco chtít – a květina je předem promyšlený úplatek.

Neříkám, že to u nás vyvolalo hádku nebo tichou domácnost. Ale rozhodně to nevyvolalo radost, jakou jsem očekával. Spíš to probudilo podezřívavost. A to úplně bezdůvodně.

Chápu, že někteří muži květinou opravdu žehlí své prohřešky nebo si chtějí něco vyžehlit. Ale já? Já nic neprovedl. Neměl jsem žádné černé svědomí ani žádný postranní úmysl. Prostě jsem chtěl být trochu spontánní a udělat jí radost. Jenom tak. A teď toho svého dobrého úmyslu tak trochu lituji.

Možná je problém jinde. Možná jsme se prostě dostali do stereotypu, kde se vytratila jakákoli spontánnost. Jestli je to tak, mám strach, jak bude partnerka reagovat na další moje překvapení. Plánoval jsem třeba výlet na vánoční trhy, zimní pobyt na horách a letní dovolenou. Pokud i tohle vyvolá spíš podezřívavé pohledy než nadšení, vážně přísahám, že radši zůstanu doma s lahváčem a televizi.