Článek
Miluji hudební koncerty. Jsou takové, které si raději poslechnu zpovzdálí, a potom jsou takové, u kterých zajdu takzvaně do kotle – tedy do prvních řad, abych měl co možná nejlepší kontakt s kapelou a mohl si naplno užít atmosféru celého koncertu. Člověka to prostě vtáhne samo od sebe. Jen mi trochu vadí ti lidé v předních řadách, kteří jaksi netuší, že na koncert se má chodit primárně bavit, tančit, skákat a zpívat.
Nudný fanoušek
Už mnohokrát se mi stalo, že jsem tam narazil na někoho, koho musím nazvat studeným čumákem. Prostě člověk, který neváhá stát pod pódiem klidně hodinu či dvě před začátkem koncertu, aby tím získal co možná nejlepší místo a výhled.
No, budiž – to by se ještě dalo pochopit, kdyby tam dělal, co má. Kdyby se bavil, hýbal, užíval si koncert. Jenže on tam stojí nehnutě na tom svém místě, ruce založené na prsou, a občas si pokývne hlavou, občas zatleská. A to je celé. Chápu, že si může chtít jen vychutnat hudbu, ale kvůli tomu přece nemusí stát v prvních řadách.
To si děláte srandu
A na jednoho takového jsem bohužel narazil. Kapela začala hrát a já se začal postupně, ohleduplně prodírat dopředu, do předních řad. Nebyla to žádná špičková světová kapela, na kterou přijdou desetitisíce lidí, takže i v kotli bylo stále dost místa pro další fanoušky – nejen pro mě, ale i pro ostatní.
Jenže já narazil na chlápka, který tam prý už čeká přes hodinu a rozhodně si nepřeje, abych se cpal před něj. Podíval jsem se na něj, jestli to myslí vážně, nebo je to vtip. Když mi znovu opakoval, jestli si jako dělám srandu, že on tam stojí tak dlouho a já lezu před něj, pochopil jsem, že to vážně myslí. Ach jo, ještě mohl říct, že se bojí, že mu tu kapelu snad celou vykoukám.
Ano, přijde mi to normální
Na otázku, zda mi přijde normální cpát se dopředu a „předbíhat“, jsem odpověděl, že ano. Jsme přece na rockovém koncertě, dole u pódia, v kotli, kde to má žít. Nejsme ve frontě na záchod, aby někdo řešil, kdo tu byl první a kdo druhý a jestli jeden druhého předbíhá. Očividně s mou odpovědí nebyl moc spokojen a jsem si stoprocentně jistý, že jsem ho nepřesvědčil.
Ale mně to bylo jedno – kapela začala hrát, já se začal bavit, skákat, zpívat, hýbat se. Občas jsem mrkl na toho pána a klasika: stál nehnutě, ruce založené, a jen koukal nahoru na hudebníky. No, myslím, že nebýt nás lidí, co se derou dopředu, byl by to asi nudný koncert. Pochybuji, že by kapela chtěla po celou dobu koukat na ty kůly v plotě, kteří tam sice stojí už hodiny před začátkem, ale potom jsou tím nejnudnějším projevem fanouška, jaký existuje.
