Článek
Cesta letadlem k moři je za mnou, ale že by se dalo mluvit o pohodlném způsobu cestování, to se říct nedá. Když to všechno shrnu a spočítám, rozdíl oproti cestování vlastním autem není až tak výrazný.
Ano, znám i tento způsob cestování – do Chorvatska a Itálie jsme autem jezdili dost. Vždycky jsem toužil po letadle, protože jsem podlehl představě, že je to rychlejší, komfortnější a lepší. Realita mě však vyvedla z omylu.
Ano, let je kratší, ale to je všechno
Když jsem zjistil, že let do cílové destinace trvá něco málo přes dvě hodiny, zajásal jsem. Žádná celá noc v autě, jako tomu bylo v případě Chorvatska, jen dvě hodinky. Jenže když jsme začali plánovat celou cestu, začalo mi docházet, že to nebude tak jednoduché.
Na letiště se musíme nějak dopravit a v našem případě trvá cesta hodinu a půl. Abychom měli časovou rezervu, přidal jsem ještě půlhodinku pro případ hustého provozu nebo zastávky na toaletu či občerstvení.
Pak musíme někde zaparkovat. Nejlevnější vyšlo parkování u letiště, což znamená ještě absolvovat transfer z parkoviště k terminálu, takže raději další půlhodinku navíc. Sedáme tedy do auta a vyjíždíme s tím, že než se dostaneme k terminálu, odkud odlétáme, bude nám to trvat dvě a půl hodiny. A i tento čas se počítá.
Raději dříve
Letiště není nádraží, kam přijdete, dojdete na nástupiště a sednete do vlaku. Letiště má své procedury, postupy a kontroly, a proto se doporučuje být zde zhruba dvě hodiny před odletem. To dodržujeme. Necháme si odbavit zavazadla, projdeme pasovou kontrolou, chvíli se nudíme, na závěr projdeme bezpečnostní kontrolou příručních zavazadel a konečně můžeme nastupovat. V tu chvíli jsme v tom už čtyři a půl hodiny od okamžiku, kdy jsem před domem sedl do auta.
A máme štěstí, že nemáme zpoždění. Odlet byl opožděn asi o deset minut, ale ve vzduchu jsme to snadno dohnali, a tak v destinaci přistáváme oproti plánu jen se zpožděním zhruba dvou minut. Pohoda. V hlavě počítám, že od chvíle nasednutí do auta jsem na cestě téměř sedm hodin, ale alespoň jsme už v zemi, kterou jsme si vybrali.
Zavazadla, transfer, hotel…
Radost z toho, že už jsme v cíli, mě rychle přešla. Nejprve čekání na pasovou kontrolu, potom na příjezd zavazadel. Následovalo hledání transferu, který nás odveze do hotelu. Sečteno a podtrženo – hodina pryč. A než autobus vyjel a než jsme dorazili do hotelu, byla to další víc než hodina.
Sčítám si to v hlavě, dívám se na hodinky a nemýlím se. Od chvíle, kdy jsem před domem sedl do auta, do okamžiku, kdy jsem vstoupil do lobby hotelu, uplynulo devět hodin. Pravda, jsem 1 500 kilometrů od domova a jet tuhle vzdálenost autem by mi trvalo asi sedmnáct hodin, kdyby všechno šlo podle plánu.
Stejně dlouho
Kdybych místo Bulharska zvolil italské Bibione, byl bych ve svém hotelu autem za devět a půl hodiny. A mohl bych si vzít kolik zavazadel chci, dát do nich cokoliv chci, bez kontrol, příkazů, zákazů a nařízení.
Přesto vím, že příště stejně znovu sednu do letadla, než abych absolvoval devítihodinovou cestu za volantem. Teď už ale vím, že dvouhodinový let je sice realita, ale tento čas tvoří jen nepatrný zlomek celé cesty na dovolenou.
