Článek
Poprvé jsem přijel k rychlonabíječce s elektromobilem, připojil auto a čekal, že uvidím slibovanou rychlost nabíjení. Jenže místo toho přišlo studené vystřízlivění. Nabíjení bylo pomalé, podezřele pomalé. Chvíli jsem si říkal, že se to třeba ještě rozběhne. Jenže nestalo se. Naopak. Výkon nešel nahoru, ale ještě dál klesal. V tu chvíli jsem začal mít pocit, že je něco špatně — buď se stanicí, nebo rovnou s autem.
Zavolal jsem provozovateli nabíječky. Ten pro jistotu stanici na dálku restartoval, ale výsledek? Žádná změna. A tak jsem začal mít jasno, že problém bude nejspíš jinde. Raději jsem zavolal do servisu.
Auto se nabíjelo zoufale pomalu
Ve chvíli, kdy mě provozovatel ujistil, že stanice funguje správně, začal jsem podezřívat samotné auto. Volal jsem tedy do autorizovaného servisu a popsal jim, co se děje. Řekl jsem jednoduše, že se můj elektromobil nabíjí pomalu a že mi to nepřipadá normální.
Z recepce mě přepojili na technika, který se mnou začal probírat všechny možné okolnosti. Zajímal se o konkrétní typ auta, o parametry nabíjecí stanice, o venkovní teplotu a také o to, v jakém stavu byla baterie před připojením. A právě tady se ukázalo, kde byl celý problém.
Není to porucha. Takhle to prý prostě funguje
Jakmile jsem mu řekl, kolik procent baterie už bylo nabito, bylo v podstatě po debatě. Technik už se dál skoro nevyptával a jen suše pronesl větu, která mě upřímně dost zaskočila: „To není chyba, to je vlastnost.“
Pak mi začal vysvětlovat, že rychlost nabíjení u elektromobilu není pevně daná hodnota, kterou auto drží pořád. Ovlivňuje ji víc věcí — teplota, stav baterie, podmínky venku i to, kolik energie už v baterii je. A právě poslední bod je prý zásadní. Čím víc je baterie nabitá, tím pomaleji se dobíjí. A jakmile se člověk dostane někam nad 80 procent, musí počítat s tím, že rychlost výrazně spadne.
Papírové hodnoty zní skvěle. Realita už méně
Upřímně jsem nechápal, jak je možné, že výrobci mluví o tak vysokých rychlostech nabíjení, když jsou ve skutečnosti dosažitelné jen krátce a jen za určitých podmínek. Člověk pak snadno získá dojem, že auto bude celou dobu nabíjet raketovým tempem, ale realita je podstatně méně efektní.
Bylo mi vysvětleno, že je to úplně běžné a že se s tím musí počítat. Jenže přesně tady podle mě naráží marketing na realitu běžného řidiče. Na papíře to vypadá skvěle, v reklamě ještě líp, ale když pak člověk skutečně stojí u nabíječky a sleduje, jak výkon místo růstu padá, nadšení velmi rychle mizí.
Přirovnání, které mi to konečně vysvětlilo
Technik pak použil příměr, který to vystihl vlastně dokonale. Tedy po tom, co mě urazil tím, že jsem měl dávat ve fyzice větší pozor. Že je to normální věc a že si mám zvykat. A potom řekl, že je to podobné jako v divadle, když se plní hlediště. Když je úplně prázdné, první lidé si sednou velmi rychle. Míst je spousta, nic je nebrzdí. Jenže když je sál skoro plný, začíná to být pomalejší. Člověk hledá poslední volná místa, hůř se orientuje a celý proces se zpomaluje.
A úplně stejně to funguje i u baterie elektromobilu. Když je skoro prázdná, energie do ní teče rychle. Když je už téměř plná, nabíjení se zpomalí natolik, že další čekání přestává dávat moc smysl.
Nabíjet skoro plnou baterii je nepraktické. Jenže riskovat se mi nechce
Teoreticky to tedy chápu. Prakticky mi to ale pořád není úplně příjemné. Dozvěděl jsem se vlastně, že dobíjet skoro plnou baterii je z časového hlediska zbytečné a neefektivní. Jenže zároveň nejsem člověk, který by chtěl jezdit k nabíječce až ve chvíli, kdy bude baterie skoro na nule.
A právě v tom vidím další problém. Nechci riskovat, že přijedu na stanici s minimálním dojezdem, jenže ta bude obsazená nebo mimo provoz a já budu muset hledat jinou. V takové chvíli už nemusí zbývat dost energie na klidné experimentování.
Takže jsem si z první zkušenosti s rychlonabíjením odnesl dost nepříjemné poznání: ne všechno, co vypadá jednoduše a rychle v reklamě, funguje stejně hladce i v reálném provozu. A člověk se to často dozví až ve chvíli, kdy stojí u nabíječky a začne pochybovat, jestli se mu právě nekazí auto.
