Článek
Pobyt v nemocnici by měl pacienta – pokud možno – pozitivně ovlivnit. Měl by mu pomoci zapomenout na strasti spojené s jeho zdravotním stavem, zabránit pesimistickým myšlenkám a navodit pocit, že je někde, kde se o něj dobře postarají a kde si třeba i trochu odpočine. Chápu, že nemocnice nemá být dovolená, ale rozhodně by neměla v pacientovi vyvolávat pocit, že příště nemoc radši přechodí, než aby musel zase na pár dní ulehnout.
Dva dny stačily
Nikdy jsem v nemocnici nepřespával. Nikdy jsem neměl takový zdravotní problém, abych tam musel zůstat déle než několik hodin. Nakonec jsem se ale po jednom vyšetření rozhodl pro konkrétní zákrok, který vyžadoval krátkodobou hospitalizaci. V hantýrce prodejců zájezdů šlo o „třídenní pobyt“, tedy dvě noci v nemocničním zařízení. A musím říct, že dva dny mi naprosto stačily.
První den bez oběda
Žádný nástup od 14:00 jako v hotelu. Nemocniční nástup probíhá už dopoledne. Personál propustí odcházející pacienty, převlékne postele a na jejich místo se nastěhují noví. Tedy i já. Prvním negativem bylo, že se se mnou k obědu vůbec nepočítalo. Nárok jsem měl až na večeři. No, dobrá – rozvoz obědů naštěstí funguje a podle slov kurýra do nemocnice dováží jídlo každý den. Říkal jsem si tedy, že snad bude lépe…
Můžu nadstandard?
Můj pobyt byl plánován několik měsíců předem, a tak jsem se hned informoval, zda bych mohl mít nadstandardní pokoj. Rezervace předem ale prý nejsou možné, mám se zeptat až při příjmu. Udělal jsem to – a zase nic. Všechny nadstandardní pokoje (byly tuším jen dva na celém velkém oddělení) byly obsazené. Mezi řečí mi navíc naznačili, že při mém třídenním pobytu není moc šance, aby se uvolnily, a pokud ano, přednost dostanou ti, kteří čekají déle než já. Takže jsem skončil na poněkud depresivním čtyřlůžkovém pokoji.
Tam se ke mně „poštěstilo“ přibrat jednoho extrémně chrápajícího pacienta, dalšího, který už v pět ráno zapínal televizi, a dalšího, který se na ni naopak díval až do půlnoci. Opravdu skvělé podmínky, když si máte odpočinout a uvolnit se před zákrokem.
Kurýre, už jste tu jednou byl
Říkal jsem si, že aspoň jídlo by mohlo nepříjemnou situaci trochu vylepšit. Mýlil jsem se. Studenou večeři jsem docela čekal, to je v pořádku – člověk nepotřebuje dvě teplá jídla denně. Pečivo, pomazánka a uzenina do jisté míry odpovídaly tomu, co mívám běžně doma. I když trochu ovoce či zeleniny by k tomu neškodilo. Snídaně se nesla ve stejném duchu, což bylo trochu zklamání.
Fiaskem se stal oběd. Chápu, že uvařit pro celou nemocnici je náročné a domácí stravu to připomínat nebude. Ale když vám na pokoj dorazí omáčka, která je studená a sražená se škraloupem, a v ní knedlíky rozmáčené do kašovitého stavu, moc na ni chuť nedostanete. Vzal jsem proto do ruky mobil a objednal si raději dovoz.
Radši nemarodit
Tři dny utekly jako voda, zákrok dopadl dobře a já jsem opouštěl nemocnici s rozporuplnými pocity. Z hlediska péče sester a lékařů nemohu vůbec nic vytknout – bylo to profesionální, lidské, empatické i odborné. Na jedničku.
Z pohledu lidského, řekněme důstojného, tu ovšem máme hodně co dohánět. Aby se člověk ve špitále cítil opravdu komfortně, pohodlně a příjemně, to se říct nedá. Prostředí, strava, zázemí… nic, kvůli čemu by se kdokoli vracel dobrovolně a s láskou. Ano, až zase budu muset strávit několik dní v nemocnici, půjdu tam – nic jiného mi nezbývá. Ale že tam nakráčím s velkým odporem, to je bohužel fakt.
