Článek
Je v pořádku konzumovat zboží v prodejně před tím, než ho člověk zaplatí? Ne, nemělo by se to, protože dané zboží je stále majetkem daného obchodu. Ale jak já říkám, společenská nebezpečnost tohoto činu je v podstatě nulová, a hlavně: kde není žalobce, není soudce. Takže je úplně běžné, že když malé dítě sní rohlík nebo se někdo napije vody, nic se neděje. Obojí se zaplatí na pokladně a život jde dál, nikdo to neřeší. I když — někdy to někdo řeší. A to člověk nejméně povolaný.
Vy jste se už napil
Mám velkou žízeň, jdu do obchodu koupit si láhev s vodou. Jdu k regálu, beru si ji a protože se už opravdu potřebuji napít, otevírám víčko a několik loků si naliji do úst. Konečně přichází úleva. Víčko zase zašroubuji a jdu čekat k pokladně, do fronty, než na mě přijde řada. Mám jen tuhle vodu, nic jiného, a tak mě paní přede mnou ochotně pouští před sebe. Neví, že za chvíli toho bude litovat.
Dostávám se na řadu, pokladní bere láhev s vodou a všímá si, že je otevřená a že je tam upito. Hned upozorňuji, že jsem se napil já, že je vše v pořádku, že jsem si nevzal žádnou vadnou poloplnou výrobní šarži, ani jsem nevzal nějakou vodu, ze které se napil někdo jiný.
A v tu chvíli začala mít prodavačka problém — prý jsem se napil před zaplacením, prý se to nesmí a prý se to může brát jako krádež. No, tak když ona na mě takto zhurta, začal jsem být taky lehce drsnější. „V tom případě by se to mělo vyšetřit,“ odpověděl jsem jí.
Zavolejte policii
Ona se na mě podívala, o co mi jako jde. A tak jsem pokračoval: „Osočujete mě tady z krádeže, tak v tom případě vezměte telefon a zavolejte policii. Pokud jsem označen za zloděje, ať se to tedy vyšetří. Ať víme, na čem jsme. Nebo zavolejte security, ať se o to postarají. Do té doby tu láhev tedy platit nebudu.“
Tahle reakce jí očividně vyrazila dech — tu nečekala. A hned obrátila, že tedy v pořádku, že se to stává, že když to zaplatím, tak se nic vlastně nestalo. A já pokračoval: „Určitě, radši bych počkal na oficiální stanovisko orgánů činných v trestním řízení.“ A ona, že dobrý, že nikoho volat nebude, namarkovala flašku a chtěla mých 15 korun.
Ještě jsem ji trochu potrápil, ať si to raději rozmyslí, ale paní za mnou už byla lehce nervózní, tak jsem pípnul kartu a s úsměvem na rtech a rozloučením jsem opustil kasu. A byl jsem rád, že jsem zažil něco originálního.
