Největší nebezpečí pro naši společnost není mladá generace, ale ta starší

Mezigenerační střety jsou naprosto standardní, běžná věc. Byly, jsou a budou. Skupina mladých lidí si bude myslet, že by to uměla lépe. Starší zase budou tvrdit, že byli lepší. Hádky na toto téma by mohly trvat nejenom hodiny, ale klidně roky. Jaká skupina ale pro naši společnost skýtá větší nebezpečí? Bude to generace mladá, nebo ta starší?

Ano, je to tak. Můžeme na mladé nadávat, jak chceme, ale nebezpečím pro naši společnost není mladá generace, ale ta starší. Ne, neurážejte se, pokud se vás to týká. Zkuste to zhodnotit objektivně. I já se už blížím do této skupiny, a tak nějak cítím, že je nejvyšší čas přenechat vládnoucí žezlo mladým lidem.

My jsme zažili socialismus. Nemohli jsme skoro nic, vrcholem techniky byla automatická pračka a barevná televize. Často jsme museli dělat, co nám druhý nakázal. Třeba pracovní soboty, akce Z, nebo májový průvod. Podívat se do zahraničí znamenalo vybrat si z omezeného počtu destinací a doufat, že nám to schválí.

Možnosti trávení volného času se vesměs zúžili na hospodu, fotbal, hokej, přírodu a okolí domu. Zavázali jsme se podniku, že v něm budeme pracovat desítky let, výměnou za byt. To všechno nám přišlo normální, protože jsme neměli žádné srovnání. Západ byl přece zlí a ti hodní komunisté nás od před ním chránili.

Desítky let v tomhle zřízení se na lidech prostě podepíše. Vypusťte zvíře zavřené v zoologické zahradě do volné přírody a do pár dní uhyne. Buď si nedokáže ulovit potravu, nebo se nedokáže bránit predátorům. Přesně takoví jsme my, starší generace. Dokážou nám vnutit vyhřívané deky, předražené hrnce a zázračné vysavače. Věříme falešným vnukům, i lékařům na zahraničních misích, kteří nás kontaktují. Zní to možná hnusně, ale nás na tuhle dobu nikdo nepřipravil.

Jsme mnohdy až moc důvěřiví, nemáme vybudovanou přirozenou obranu proti nebezpečí, které na nás může číhat. Technologicky doba neuvěřitelně poskočila. Z počítačů, které zabraly celé patro, jsou několikanásobně výkonnější placky s displejem, které dáme do kapsy. Na placení nepotřebujeme peníze, ale právě ten mobil, hodinky, nebo klidně i samolepku, nebo čip pod kůží.

Aut jsou plné i ty nejzapadlejší vesnice, provoz je obrovský, rychlost vysoká. Koupit si můžeme cokoliv, a i při koupi obyčejného domácího spotřebiče, aby si člověk vzal týden dovolenou, než něco vybere. Místo na nádraží můžeme na letiště, kde za cenu srovnatelnou s vlakovou jízdenkou přeletíme na druhu stranu Evropy. Takový je dnešní svět a přiznejme si, že je úplně jiný než ten, co jsme znali v mládí.

Nemohli jsme se na dnešní svět připravovat od útlého věku, byli jsme do něj doslova hozeni až ve věku produktivním, pokročilejším. A adaptovat se v tomto věku, se člověku prostě už moc nechce. Není tu ochota, někdy i taková mozková kapacita. My musíme naskakovat do rozjetého vlaku, zatímco mladí tento vlak rozjeli, oni ho řídí.

Měli bychom to být my, starší generace, která by měla současnému světu velet? Ne, znamenal by to návrat zpátky na stromy. Zní to pro někoho možná krutě, ale tenhle svět není pro starý, jde dopředu a utíká nám.

Můžeme klidně nadávat na nespravedlnost, ale uvědomme si, že i my jsme byli mladí. Že i my jsme často vytýkali rodičům a starším lidem, že nám nerozumí. Že nerozumí světu. A to byl svět za ostnatým drátem, kde se musela držet ústa a krok. My, kteří teď něco vyčítáme mladší generaci, jsme byli úplně stejní. Starší byli zpátečníci, svět měl patřit nám. A teď chceme po mladých, aby se chovali jinak?

Počkejme za pár desítek let, toho se sice už nedožijeme, ale bude to stejné, jako teď. Ti dnešní mladí budou staří, nahradí je nová generace. Ti současní teenageři budou před důchodovým věkem, svět jim bude utíkat, ochota přizpůsobit se bude nižší a nižší. Doufejme, že už budou mít víc rozumu že usoudí, že budoucnost společnosti má opravdu patřit mladým lidem, kteří tento svět znají, jako své boty. Nelezme zpátky na stromy.