Článek
Dnes už ani dětem nestačí jen nějaký obyčejný telefon. I na základní škole dobře vědí, co je značka, co je „trapas“ a co jim zvedne status mezi spolužáky. Takže jsem se rozhodl pořídit synovi nový mobil. Jenže pak přišla otázka, co udělat s tím starým. Napadlo mě, že ho jednoduše prodám. Ve výsledku to ale považuji za jedno z nejotravnějších rozhodnutí, jaké jsem kdy udělal. A důvod? Ten mě pořádně znechutil.
Nový mobil pro syna
Nebudeme si nic nalhávat. Mobilní telefon už dávno není jen prostředek na volání nebo psaní zpráv. I mezi dětmi na základní škole je to dnes symbol určité prestiže. Nestačí telefon jen mít. Záleží i na tom, jakou má značku, jak vypadá, jaký je to model a samozřejmě kolik stál.
Nejsem typ rodiče, který by svému dítěti automaticky kupoval každý rok ten nejnovější a nejdražší model jen proto, aby zapadl mezi ostatní. Na druhou stranu jsem viděl, že synův dosavadní telefon už má nejlepší léta dávno za sebou. Byl pomalý, opotřebovaný a prostě už působil, že dosluhuje. Tak jsem se rozhodl, že mu pořídím nový.
Starý telefon šel do inzerátu
Říkal jsem si, že ten původní mobil přece nebudu nechávat bez užitku ležet doma v šuplíku. Přišlo mi rozumné ho prodat. Udělal jsem všechno tak, jak se má. Telefon jsem resetoval do továrního nastavení, pořádně vyčistil, vydezinfikoval, připravil k prodeji, nafotil a vystavil inzerát.
Čekal jsem běžný prodej. Někdo se ozve, trochu se smluví cena, domluvíme se a hotovo. Jenže to, co následovalo, připomínalo spíš přehlídku absurdity než normální obchod.
To si ze mě snad dělají legraci
Byl jsem připravený na to, že někdo zkusí cenu stáhnout dolů. To je normální. Inzerát jsem nastavil férově a počítal jsem i s tím, že při rychlém jednání klidně slevím o deset procent. Jenže místo seriózních zájemců se začali ozývat lidé, nad kterými mi zůstával rozum stát.
Jeden člověk chtěl telefon rovnou za polovinu ceny, jako kdyby snad šlo o nějaký výprodej z nouze. Další mi napsal, že by měl zájem, ale potřebuje čas, než si kvůli tomu vyřídí půjčku. Půjčku na použitý telefon. To už samo o sobě zní jako špatný vtip.
Pak přišli další. Někteří nabízeli výměnu za své staré mobily nebo jinou elektroniku, o kterou jsem vůbec nestál. Jiný zájemce chtěl sepsat splátkový kalendář, jako bych byl obchodní dům nebo nebankovní společnost. A vrchol všeho? Člověk, který mi nabídl platbu v polských zlotých. K čemu by mi to asi bylo? Kdyby šlo o eura nebo dolary, člověk by nad tím možná aspoň chvíli přemýšlel. Ale zloté? To už jsem opravdu nevěděl, jestli se mám smát, nebo být otrávený.
Telefon skončil v šuplíku a já měl jasno
Na celém tom nejvíc zarazilo to, že z tolika reakcí nepřišla snad jediná, která by působila normálně. Lidé psali e-maily, SMS, volali, ale většina nabídek byla tak mimo realitu, že jsem postupně ztratil chuť se s kýmkoliv vůbec bavit.
Nakonec jsem si řekl dost. Inzerát jsem smazal, telefon uklidil do šuplíku a rozhodl se, že když ho někdy bude chtít někdo z rodiny, dám ho raději jemu. Upřímně? Na podobné „obchody“ už opravdu nemám nervy. Kvůli pár korunám mi tohle divadlo za to nestojí.
