Článek
Jít na první rande do restaurace může znít jako sázka na jistotu. Jenže někdy stačí jeden netaktní číšník a z příjemného večera je trapas, na který člověk jen tak nezapomene. Přesně to jsem zažil, když jsem pozval svou známost ze seznamky na večeři. Mělo to být první osobní setkání, klidný večer a šance poznat se i mimo zprávy. Místo toho přišlo veřejné ponížení, o které se postaral někdo úplně cizí.
Nejdřív týdny psaní, potom osobní schůzka
Seznámili jsme se přes seznamku a několik týdnů si psali. Konverzace plynula dobře, měli jsme si co říct a nakonec mi přišlo přirozené navrhnout osobní setkání. Žádné velké experimenty, žádná přehnaná originalita. Prostě klasická večeře v restauraci, kde si člověk v klidu popovídá a uvidí, jestli mezi nimi přeskočí i něco víc než jen dobře napsané zprávy.
Jenže přesně tenhle plán se velmi rychle zvrhl. A ne kvůli mně nebo kvůli ní. Celý večer pokazil číšník, který si zjevně usmyslel, že si ze mě udělá terč.
Objednal jsem si své oblíbené jídlo a spustil tím trapas
Mám rád gnocchi. Občas si je udělám i doma, protože jsou rychlé a chutnají mi. V restauraci po nich sáhnu taky docela často. A nikdy předtím mě nenapadlo, že by mohl být problém v tom, jak jejich název vyslovuji. Nikdo mě na to nikdy neupozornil, nikdo to neřešil, nikdo se nad tím nepozastavil.
A tak jsem úplně normálně řekl, že si dám [gnoči].
Číšník se na mě podíval způsobem, který už sám o sobě stačil na to, aby člověku bylo nepříjemně. Pak s jakýmsi pobaveným despektem prohodil, že takové jídlo u nich nemají. V tu chvíli mi došlo, že je zle.
Snažil jsem se to zachránit, ale on si mě začal vychutnávat
Pokoušel jsem se situaci vysvětlit. Zopakoval jsem objednávku pomaleji, zřetelněji, ještě jsem ukázal na konkrétní položku v jídelním lístku, aby bylo jasné, co myslím. Jenže místo aby se to tím vyřešilo, přišlo něco, na co bych nejraději úplně zapomněl.
Číšník neudělal to, co by udělal normální profesionál. Nepomohl, neopravil mě decentně, nesnažil se situaci uhladit. Naopak. Začal si mě vyloženě vychutnávat.
Místo taktu přišlo poučování a shazování
Kdyby mi jen slušně řekl, že správná výslovnost je [ňoki], vzal bych to naprosto v klidu. Člověk se přece může splést nebo něco vyslovovat špatně a není na tom nic tragického. Jenže on se rozhodl, že mě nepoučí, ale zesměšní.
Začal mi vysvětlovat, že správná výslovnost jídel je prý základ každé objednávky. To už samo o sobě bylo dost arogantní, ale tím to nekončilo. Ještě si neodpustil poznámky před mou známostí, od které si pak raději převzal objednávku sám, aby prý nedošlo k dalšímu zmatku a já nám nezkazil večer.
V tu chvíli jsem si připadal jako školák, kterého někdo před celou třídou okřikuje kvůli maličkosti. A právě to bylo na celé situaci nejhorší. Ne ta chyba ve výslovnosti, ale způsob, jakým se rozhodl mě kvůli ní veřejně shodit.
Myslel jsem, že to skončilo. Jenže on pokračoval dál.
Když konečně odešel od stolu, myslel jsem si, že to nejhorší máme za sebou. Jenže jsem se spletl. Ani tím jeho potřeba rýpat neskončila.
Když odnášel prázdné talíře — mimochodem po opravdu dobrém jídle — nedokázal si odpustit další poznámku. Řekl, že kávu bychom si asi raději dávat neměli, protože nechce být u toho, jak si objednávám neexistující „presso“ nebo „picollo“.
A to už bylo opravdu moc. V tu chvíli nešlo o vtip, nadsázku ani o nějaké odlehčení situace. Byla to čistá a cílená snaha mě znovu ponížit.
Restaurace, kam už nikdy
Naštěstí to celé nemělo úplně špatný konec. S mojí známostí jsme spolu zůstali a dnes už se tomu do určité míry dokážeme zasmát. Možná právě i proto, že ona sama viděla, jak nepatřičné a přehnané to celé bylo.
Jednu věc ale víme oba naprosto jistě. Existuje jedna konkrétní restaurace, kam už za žádnou cenu znovu nevkročíme. Protože dobré jídlo je fajn, ale pokud se člověk u stolu místo příjemného večera dočká arogance a veřejného shazování, nestojí to za to ani omylem.
