Sednu do elektromobilu a uvědomím si, že jsme sto let za opicemi. V ČR vždy jen spalovák

Spalovací motor, nebo elektromobil? Zatím si ještě můžeme vybrat, ale je dost možné, že do budoucna nám moc jiných možností nezbude. Dnes je to pořád hlavně o osobních preferencích. Někdo nedá dopustit na benzin nebo naftu, jiný věří elektřině. Jenže ne všechno, co kolem elektromobility zní moderně a pokrokově, vypadá tak skvěle i v reálném provozu. A moje vlastní zkušenost? Rozhodně z ní nejsem tak nadšený, jak jsem původně čekal.

Pro elektromobil jsem se nerozhodl náhodou. Lákaly mě jeho jízdní vlastnosti, hlavně okamžitý nástup výkonu a celkový komfort při řízení. Zároveň jsem nechtěl při každém zajíždění do garáže zamořit půl domu výfukovými plyny. A velkou roli hrála i moje fotovoltaická elektrárna, díky které můžu auto nabíjet doma a jezdit za opravdu minimální náklady.

V praxi to vypadá tak, že auto mám v garáži téměř neustále připojené k nabíječce. Když potřebuji vyrazit, baterie je připravená a já jedu s plným dojezdem. Na kratší trasy, řekněme někde kolem 200 až 300 kilometrů, je to výborné řešení. Právě tam elektromobil dává perfektní smysl. Tichý provoz, svižná jízda a náklady, které jsou ve srovnání s běžným autem skoro směšně nízké.

Už při koupi jsem věděl, že delší cesty budou znamenat nutnost dobíjení. Nepřekvapilo mě to a ani jsem si nedělal iluze, že budu jezdit stovky kilometrů bez zastávky. Bral jsem to jako logickou daň za to, že běžný každodenní provoz mám levný a pohodlný.

Jenže něco jiného je počítat s dobíjením a něco úplně jiného je narazit na realitu, která je výrazně horší, než jak ji všichni malují. Ze všech stran člověk poslouchá, jak rychle roste síť nabíjecích stanic a jak už dnes není problém zvládat elektromobilem i dlouhé cesty. Na papíře to zní krásně. Ve skutečnosti je to ale dost často jen naleštěná polopravda.

Ano, nabíjecí stanice po republice opravdu přibývají. Jenže to, co se často zamlčuje, je jejich skutečná použitelnost. Mluví se o rychlonabíječkách, ale když člověk přijede na místo a zjistí, že stanice nabízí výkon 50 kW, je to spíš k vzteku než k radosti.

Takový výkon možná stačil před pár lety, ale u dnešních elektromobilů je to už dost bídná úroveň. Moje auto zvládne přijímat výrazně vyšší výkon, takže by teoreticky mohlo být nabité během několika desítek minut. Jenže nabíječka mu ten výkon jednoduše nedá. A tak tam člověk stojí zbytečně dlouho a sleduje, jak se celý ten „moderní způsob cestování“ mění v otravu.

Z mého pohledu jsme v tomhle směru pořád dost zaostalí. Rádi se chlubíme počtem nabíječek, ale už se moc neříká, že velká část z nich je na dnešní auta jednoduše pomalá. Papírově to možná vypadá dobře, statistiky se hezky vyjímají, ale v běžném životě to řidiči moc nepomůže.

I já jsem se nechal trochu opít rohlíkem a uvěřil jsem, že infrastruktura je dál, než ve skutečnosti je. Elektromobil jako takový mi dává smysl a na kratší cesty bych ho neměnil. Ale jakmile jde o delší trasu, člověk velmi rychle narazí na limity, které nejsou ani tak v autě, jako spíš v zoufale pomalé síti kolem něj.

Pořád doufám, že se to změní a výkony nabíjecích stanic začnou konečně odpovídat tomu, co dnešní elektromobily umí. Protože auta už jsou dávno napřed. Jen infrastruktura se pořád tváří, že rok 2026 ještě nepřišel.