Článek
Vím, že mě tchyně moc nemusí. Asi si představovala, že její dcera bude mít lepšího partnera. Holt jí vadí některé moje názory, stejně tak jí vadí i to, že nejsem manuálně zručný, a problém má třeba i s tím, jak vychováváme naše děti. Ale to všechno je naše věc, nám do toho nemá co mluvit. Já si prostě myslím, že jsem skvělý otec i partner.
Rodinná sešlost
Když je tchyně u nás, je pravda, že si občas do vlasů takzvaně vjedeme — to se stává. Ale když jsme mezi jinými lidmi, tak se držíme. Tedy já se držím a ona se musí hodně přemáhat. A ne vždycky jí to vyjde. Jako teď na poslední rodinné sešlosti, která se u nás konala. Tchyně tam byla taky a neodpustila si rýpnutí do mé osoby. A když v něm pokračovala, vyvolalo to náležitou reakci.
Co taky čekat, že?
Sedíme u stolu, jíme a já udělal menší trapas. Při nalévání polévky jsem si nějak drknul do ruky, naběračka se hnula a já trochu vylil na stůl. No, stane se, říkal jsem si. Tak je mokrý ubrus — to uschne, vypere se. Nikdo z toho nedělal vědu, jen tchyně.
„No jo, to se od něj dalo čekat, nemehlo, co neumí ani nalít polévku,“ hned spustila mým směrem. „Měl by sis radši sednout a nechat to někomu, kdo to umí. Tak jako všechno v tvém životě — ještě jsem tě neviděla, abys něco udělal pořádně a správně,“ pokračovala v urážkách. A já jen seděl a nechtěl jsem hrotit konflikt, nechal jsem to celé být, jako by nic.
Podívej se na sebe
A pak se to stalo: zbytek rodiny se mě zastal. Ne moje rodina, ale naopak část od mé partnerky, dcery mojí tchyně. Hned se do ní pustili, ať toho nechá, ať se podívá na sebe, na svůj život, na svoje „úspěchy“ a na to, jak je v životě celkem nešťastná. A že jediné, co umí, je nadávat ostatním.
Musím říct, že tohle mě u srdíčka opravdu zahřálo. Tohle mě potěšilo. Najednou tchyně zmlkla a já se rozzářil radostí. Zjistil jsem, že mě všichni mají rádi, že mě berou takového, jaký jsem. A že je jedna dotyčná osoba očividně už také štve — a to i přesto, že je to jejich přímá příbuzná.
