Článek
Jezdit podle pravidel dnes někdy chce víc odvahy než jet jako ostatní. Ve chvíli, kdy na silnici zjistíte, že jste možná jediný, kdo se opravdu drží předpisů, začíná to být absurdní. A někdy i nebezpečné. Protože ti, kteří pravidla buď neznají, nebo je ignorují, bývají často přesvědčení, že pravda je na jejich straně. A když se jim do jejich pokřivené logiky nevejdete, mají potřebu vás „vychovávat“. Klidně i za cenu toho, že vás skoro natlačí do svodidel.
Je volno, tak jedu
Takových situací jsem zažil už spoustu. Typicky tam, kde se dva pruhy sjíždějí do jednoho, nebo kde je v jednom pruhu překážka. Scénář bývá pořád stejný. Řidiči se poslušně nacpou do pokračujícího pruhu klidně stovky metrů před zúžením a vytvoří dlouhou kolonu. Vedle nich přitom zůstává druhý pruh úplně prázdný.
A já si pokaždé říkám to samé: proč?
Když je pruh volný, jedu. Nepřijde mi normální stát bezdůvodně v koloně jen proto, že ostatní mají pocit, že se to tak „má“. Nemá. Silnice není o dojmech, ale o pravidlech.
Nedělám nic špatně, jen jedu tak, jak se má
Spousta lidí má okamžitě pocit, že je předjíždím, že jsem drzý, bezohledný nebo že si chci jen vynutit výhodu. Jenže já nic neporušuji. Naopak. Pravidla jsou v tomhle docela jasná. Při zúžení se má řadit až těsně před místem, kde jeden pruh končí. A pak má nastoupit zip.
Přesně tak to dělám. Využiju volný pruh až do místa, kde skutečně končí, a tam očekávám normální plynulé zařazení. To není pirátství ani vyčůranost. To je správný způsob jízdy. Jenže na našich silnicích to často vypadá, jako by ten, kdo pravidla dodržuje, byl za potížistu.
Nejhorší jsou silniční „učitelé“
Zažil jsem už dost horkých chvilek kvůli lidem, kteří si z nějakého důvodu myslí, že mě musí na silnici vychovávat. Není nic horšího než chvíle, kdy jedete volným pruhem, míjíte stojící kolonu, a najednou vám do cesty bez varování vjede nějaký samozvaný strážce morálky.
Ne proto, že by odbočoval. Ne proto, že by musel. Jen proto, aby vám zabránil pokračovat dál. Aby vás potrestal za to, že jedete správně a nenecháte se stáhnout do jejich zbytečné fronty. Několikrát to bylo opravdu o centimetry a chvílemi jsem měl pocit, že někteří lidé jsou schopní riskovat nehodu jen proto, aby si připadali jako páni situace.
Zip? Pro mnohé sprosté slovo
Co už dnes skoro beru jako smutný standard, jsou situace, kdy mi ostatní řidiči úmyslně nechtějí umožnit zařazení. Nedrží odstup, lepí se jeden na druhého, záměrně zavírají mezeru a dělají všechno pro to, aby mě nepustili. K tomu troubí, rozhazují rukama a tváří se, že právě já jsem ten problém.
Přitom problém nejsme my, kdo jedeme až ke zúžení. Problém jsou ti, kteří nechápou, že zip není projev slabosti ani laskavosti, ale běžné pravidlo provozu. Jenže na mnoha místech to vypadá, že spousta řidičů bere plynulou jízdu jako osobní souboj ega.
Největší paradox? V právu jsem já
Na celé té situaci je nejabsurdnější právě to, že v právu jsem já. Já nejsem ten, kdo si zkracuje cestu nějakým podvodem. Já jen využívám silnici tak, jak je navržená a jak to stanovují pravidla. Jenže v očích mnohých jsem automaticky ten špatný, protože se nechovám stejně poslušně a nesmyslně jako zbytek kolony.
A tak se z normální jízdy podle předpisů stává malý boj o prostor, nervy a někdy skoro i o bezpečnost.
Dodržovat pravidla by nemělo být hrdinství
Upřímně mě na tom všem štve hlavně to, že člověk musí mít na obyčejně správnou jízdu skoro pevnější nervy než na jakýkoliv agresivní styl za volantem. Nemělo by to tak být. Dodržovat pravidla by mělo být to nejpřirozenější, ne něco, za co vás ostatní budou trestat.
Jenže dokud budou silnice plné lidí, kteří si pletou vlastní pocit spravedlnosti s reálnými předpisy, budou podobné situace vznikat dál. A člověk si pak často připadá, že není problém v chaosu na silnici, ale v tom, že ho nechce dobrovolně následovat.
