Článek
Pro ochranu svého soukromí a bezpečnosti jsem změnila některá fakta a jména.
Chtěla jsem lásku. Ne pohádku. Jen někoho, kdo zůstane, když je těžko, a obejme, i když nic neřeknu. Po zkušenostech, které jsem měla, jsem toužila hlavně po klidu. Po vztahu, kde nemusím nic dokazovat, kde mě má někdo rád prostě takovou, jaká jsem.
A právě takový přišel.
Byl pozorný. Starostlivý. Byl u toho, když mi nebylo dobře. Ohříval čaj, nosil deku a připomínal, že mám odpočívat když jsem byla nemocná. Měla jsem pocit, že jsem konečně našla muže, kterému na mně záleží. Mluvili jsme o běžných věcech, o budoucnosti, o tom, co by mohlo být. A já si po dlouhé době dovolila snít.
Zároveň se ale v té době zhoršilo moje zdraví. Měla jsem od dětství srdeční vadu, ale žila jsem s ní normálně – dokud se nepřeklasifikovala. Projevila se vážněji, a s tím přišly i léky, pravidelné kontroly a především nový strach: co když se něco stane?
Riziko náhlého selhání nebo úmrtí při zátěži nebo stresu stouplo. Do toho léky, únava, nejistota. A v tom všem on – stále pozorný. Držel mě za ruku, utěšoval, byl mi oporou. Byla jsem vděčná, že na to nejsem sama.
Byli jsme spolu teprve pár měsíců, když jsem si udělala těhotenský test.
Seděla jsem sama v koupelně a dívala se na dvě čárky.
Nebylo to plánované. Nebo aspoň ne z mojí strany.
A přesto – když jsem tam seděla s tou malou bílou věcí v ruce – cítila jsem zvláštní klid. Jako by se ve mně v tu chvíli něco změnilo. Těšila jsem se. Opravdu. I když jsem měla strach.
Nevěděla jsem, co to udělá s mým zdravím. Netušila jsem, co to udělá s námi dvěma.
Ale měla jsem naději.
