Článek
Jenže ne všechno, co sice zní rozumně, je skutečně pravda. Dnešní svět nás přímo vybízí ke kontrole informací, protože sociální sítě jsou plné nesmyslů, které se šíří rychlostí blesku. A co je horší, spoustu z nich často nevědomky šíříme i my sami.
Lidé používají jen část celkové kapacity mozku
Jedním z nejrozšířenějších mýtů, které si lidé s oblibou předávají, je tvrzení, že člověk využívá pouze velmi malou část mozku. Dokonce se hovoří jen o zhruba 10 % celkové kapacity. Populární představa přežívá dodnes v různých podobách – a vlastně se není čemu divit. Dává nám totiž naději, že v nás dřímá skrytý potenciál, který pouze čeká na probuzení. Jenže tato teorie postrádá jakýkoliv vědecký základ. Bohužel.
Moderní neurověda, založená na výzkumu pomocí magnetické rezonance a dalších metod, ukazuje, že mozek je aktivní téměř neustále. I v klidovém stavu, kdy člověk spí nebo odpočívá, vykazuje mozková kůra a takzvaný limbický systém intenzivní činnost. Zkrátka, v mozku zdravého jedince není žádná oblast, která by dlouhodobě zůstávala nečinná. Každá část má specifickou funkci – od řízení pohybu až po zpracování emocí, paměť nebo jazyk. A medicína 21. století je umí vcelku dobře odhalit a monitorovat.
Mýtus o „deseti procentech“ pravděpodobně vznikl ze špatné interpretace vědeckých debat nebo možná ze snahy motivovat lidi k rozvoji svých mentálních schopností. Tuto nepravdivou tezi nechtěně podpořil i William James, zakladatel americké psychologie, jehož citací se chytla neodborná veřejnost. Pseudovědci na hraně konspirační teorie šíří informace o skryté síle našeho mozku, aniž by ho sami použili alespoň na oněch zmiňovaných deset procent.
Mrňous Napoleon
V době internetu a umělé inteligence se dá ověřit téměř každá informace. Existují však odborné diskuze, u kterých si každá strana nárokuje svoji pravdu a nenechá se přesvědčit o opaku. Historie je ukázkovým příkladem vědeckého oboru, kde se jen horko těžko můžeme shodnout. Byl Jan Žižka zločinec? Osvobodila Prahu Rudá armáda? Byl Ježíš reálnou postavou?
Na druhou stranu i v historii najdeme jasné důkazy a přesto se celá staletí šíří bludy a smyšlené informace, kterým jsme uvěřili. Ani náš na „100 %“ používaný mozek je ale nechce opustit, protože si zkrátka nechceme přiznat, že jsme uvěřili nepravdě.
Mýtus o tom, že Napoleon Bonaparte byl malého vzrůstu, patří pravděpodobně do top 10 největších historických omylů. I u části odborníků zůstává v hlavě obraz malého muže s rukou zastrčenou v kabátu, který kompenzuje svůj nízký vzrůst agresivitou a krutostí. Skutečnost je ale úplně jiná. Napoleon nebyl na svou dobu nijak výjimečně malý a ani v dnešních dnech by nijak extrémně nevybočoval.
Při pitvě v roce 1821 byla jeho výška zaznamenána jako „5 stop a 2 palce“, tedy asi 170 centimetrů. Průměrná výška francouzských mužů na přelomu 18. a 19. století se pohybovala mezi 165 až 170 centimetry. Napoleon byl tak na svou dobu vlastně poměrně vysoký chlapík!
Britská propaganda se během napoleonských válek snažila císaře znevážit nejen jako tyrana, ale i jako „malého mužíčka“. Karikatury v britském tisku ho často zobrazovaly jako trpaslíka, obklopeného vysokými vojáky. Možná tomu napomohla i Napoleonova osobní stráž, sestavená samozřejmě z elitních, urostlých vojáků, kteří patřili k nejvyšším ve francouzské armádě. Mezi nimi mohl opravdu Napoleon působit jako trpaslík. Ruku na srdce, náš současný prezident by na palubovce s týmem basketbalistů také působil jako prcek.
Tak jako tak stále přetrvává fakt, který vnesl do dějin pojem „napoleonský komplex“ – údajnou tendenci malých mužů chovat se dominantně a agresivně. Napoleon Bonaparte rozhodně nebyl malý, i když dominantní byl zcela určitě.
Což takhle dát si špenát
Každé malé dítě se učí od největšího siláka, slavného Pepka Námořníka, který pokaždé zachrání svou milovanou Olívii Ojlovou. A když už jde do tuhého, dá si pořádnou porci špenátu, která promění jeho svaly v železo. Aby také ne, když je to největší zdroj železa, že?
Anebo… že by tam vlastně železa nebylo moc? A navíc je tak špatně vstřebatelné, že ve skutečnosti nepomáhá téměř vůbec?
Celý mýtus o špenátu jako bohatém zdroji železa vznikl pravděpodobně kvůli prosté chybě v desetinné čárce. V roce 1870 údajně německý vědec Erich von Wolf při analýze špenátu omylem zapsal obsah železa jako 35 mg namísto správných 3,5 mg – měřeno pro zhruba 100 gramů špenátu. Tato chyba se rychle rozšířila a začala žít vlastním životem. Zejména díky popularitě animované postavy Pepka, která debutovala v roce 1929. Tvůrci postavičky hledali způsob, jak dětem přiblížit zeleninu, a špenát s údajně obrovským množstvím železa se jim hodil do scénáře. A tak vznikl ikonický motiv námořníka, který díky špenátu porazí i desetkrát většího protivníka.
Ve skutečnosti však špenát obsahuje železa jen mírné množství. Rostlinné železo je navíc daleko hůře využitelné než železo živočišného původu. Špenát také obsahuje vysoký podíl kyseliny šťavelové, která se na železo váže a zabraňuje jeho vstřebávání ve střevech. Výsledkem je, že z onoho skromného množství železa zůstane tělu k dispozici jen zlomek.
Noční vidění díky mrkvi
U jídla – a vlastně i u britské propagandy – ještě chvíli zůstaneme. Jako malé děti jsme krom špenátu dostávali pravidelně i mrkev, která měla podle našich rodičů pozitivní vliv na naše oči. Tenhle svatý grál školní kuchyně, podpořený propagandou z ostrovů, přežívá kupodivu dodnes.
Celá fikce o zázračném účinku mrkve na lidský zrak pochází z druhé světové války. Píše se rok 1940 a britským pilotům se začíná ve vzduchu dařit víc a víc. Letecká bitva o Anglii vrcholí a spojenecké stíhačky začínají vítězit i v nočních bitvách.
Zlom přinesl nejen kvalitní výcvik, ale také širší použití radaru, který pomáhal Britům lokalizovat letku Luftwaffe dříve a tím pádem poskytl velkou strategickou výhodu. Novinové články ale musely o technologii mlčet.
Namísto toho žurnalisté vymysleli zprávu, že každý pilot jí velké množství mrkve, která má zázračný vliv na kvalitu zraku a dokonce umožňuje vojákům lepší vidění v noci. Ukázková dezinformace proletěla celý svět a zakořenila tak hluboko, že ani dlouho po válce nikdo účinky mrkve na zrak nezpochybňoval.
Pravda je však taková, že mrkev je jistě zdravá a chutná zelenina. Nicméně i kdyby jí člověk snědl deset kilo denně, jeho vidění se nijak nezmění. Obsahuje sice beta-karoten, který je pro oči prospěšný, ale v jiném smyslu. Rozhodně nezlepšuje ostrost zraku ani neumožňuje vidět potmě. Ani když budeme chroupat mrkev denně jako králík Bugs Bunny, žádný ostříží zrak se nedostaví.
Hrůzostrašný Viking s rohatou přilbou
Když se řekne Viking, většina lidí si ihned představí vysokého, vousatého seveřana s helmou doplněnou o dva masivní rohy. Představa divokého stáda bojovníků s rohatými přilbami, plenící evropská království, pronikla hluboko do kultury 20. století a doslova infikovala filmařský průmysl.
Naštěstí moderní kinematografie už více dbá historických reálií a onen romantický pohled na rohatého válečníka postupně z televizních obrazovek vytlačuje. Pravdou totiž je, že nikdy nebyla nalezena ani jedna vikingská přilba, která by měla rohy.
Navíc, přijmeme-li postulát, že Vikingové byli elitní válečníci své doby, musíme se zaměřit i na fakt, že rohatá přilba nemá v boji žádnou funkci a jenom zbytečně překáží. Princip helmy spočívá v tom, že dokáže „odklonit“ úder na hlavu. Dlouhé rohy by naopak úder zadržely a v lepším případě by útočník helmu srazil z hlavy. V tom horším by Vikingovi zlomil vaz. Severské hordy tak nosily úplně obyčejné helmy s případnou ochranou nosu nebo očí, ale určitě si žádný Viking nenasazoval rohatý nesmysl. Ti nejodvážnější šli do bitvy na lehko, úplně bez helmy, aby nebyli pro valkýry z Valhally zbytečně těžcí.
Zdroje:
https://www.smithsonianmag.com/history/carrots-cant-help-you-see-in-the-dark-heres-how-world-war-ii-propaganda-campaign-popularized-the-myth-28812484/
https://www.smithsonianmag.com/smart-news/iconic-viking-horned-helmets-actually-3000-years-old-180979339/
https://en.wikipedia.org/wiki/Napoleon
https://en.wikipedia.org/wiki/Ten-percent-of-the-brain_myth
https://www.compoundchem.com/2018/07/17/spinach/
