Článek
Rozsáhlé oblasti zahrnující území dnešní Tanzanie, Keni, Ugandy a dalších okolních zemí se brzy staly bojištěm mezi britskou a německou armádou. Stejně jako v jiných koloniích i na východě Afriky oba soupeřící státy usilovaly o kontrolu nad strategickými přístavy a železniční sítí. Jedním z nejdůležitějších center Německé východní Afriky bylo rušné přístavní město Tanga ležící zhruba 80 kilometrů od hranice s britským územím. Přístav sloužil jako uzel mezi námořní dopravou a železnicí vedoucí z města stovky kilometrů až k úpatí horského masivu Kilimandžáro. Britové proto vypracovali plán, který počítal s masivním bombardováním města z velkorážních lodních děl flotily jejího veličenstva. Politikům se však plán ani trochu nelíbil. Na začátku války ještě panovala jakási představa o gentlemanském boji, a protože existovala předválečná dohoda zaručující přístavu neutralitu, považovali Britové za čestné oznámit Němcům, že se dohoda ruší. K masivnímu bombardování z lodí tak nikdy nedošlo.
Namísto toho vypracovalo dohodové velení plán na vylodění expedičních jednotek z Indie. Transportní lodě měly postupně vylodit 4 000 pěšáků jako první sled a dalších 5 000 jako podporu. Celkem tedy invazní armáda „Síla B“ čítala 9 000 mužů. Velícím důstojníkem celé operace byl zvolen generál Arthur Edward Aitken. Proti němu stál plukovník Paul Emil von Lettow-Vorbeck, který si měl brzy vysloužit přezdívku Lev z Afriky. Schopný důstojník ihned po vypuknutí války zahájil drobné operace a překvapivé útoky na nepřítele. V době, kdy se chystal britský útok na přístav, měl ale k dispozici pouhých 250 mužů, které se snažil narychlo posílit o několik dalších rot. Zhruba 750 vojáků urychleně vyrazilo vlakem směr přístav. I tak mohlo celkově bránit město jen 1 000 převážně domorodých Askari, kteří tvořili jádro německých koloniálních sil Schutztruppe. Převaha invazních vojsk byla na první pohled obrovská.
2. listopadu byl do přístavu vyslán předvoj v podobě chráněného křižníků HMS Fox. Velitel lodi, kapitán Francis Wade Caulfeild, vstoupil na pevninu a dal obráncům hodinu na kapitulaci a stažení císařské vlajky. Ani po třech hodinách čekání však nedostal odpověď, a tak byl nucen vrátit se na loď a odplout pro výsadkový konvoj. Před návratem na loď se ještě zcela naivně zeptal, zdali je přístav zaminován. Odpovědí mu bylo: „Samozřejmě, že ano,“ ačkoliv Němci do moře nespustili ani jedinou minu.
Loď jejího veličenstva Fox
Britové okamžitě zahájili pokus o prohledání přístavních vod a jejich odminování. Netrpělivý generál Aitken však nehodlal čekat a unáhleně rozhodl o vylodění několik kilometrů východně od města. K večeru 3. listopadu byla valná většina invazních jednotek na pevnině. Druhý den Aitken nařídil vojákům útok na město. Pochodující střelce přivítala palba dobře skrytých Askari, kteří pod vedením německých důstojníků lehce odrazili počáteční britský postup. Boje se pak proměnily v drobné šarvátky a přestřelky uprostřed palmových plantáží. Gurkhové ze dvou britských pluků se nakonec probojovali do města, obsadili celnici a přístavní hotel, a dokonce na chvíli vztyčili britskou vlajku. Bez podpory se ale dál nedostali a jejich postup se zastavil. Ostatní indické prapory neměly takový výcvik, aby dokázaly dobře bojující Gurkhy doplnit. Někteří vojáci dokonce začali z boje utíkat.
Boj o přístav v podání neznámého malíře
Včely útočí
Do boje brzy zasáhlo i něco, co ani jedna strana nemohla předvídat. 98. pěší pluk invazních vojsk byl napaden roji rozzuřených včel. Celý pluk byl doslova rozprášen hmyzím útokem. Propaganda později proměnila tuto včelí mezihru v ďábelský plán. Němci a jejich domorodí vojáci Askari měli podle britských novinářů používat dlouhé dráty, kterými z krytu rozhoupávali včelí úly. Rozzuřené hmyzí roje pak doslova obsypaly nebohé královské vojáky a znemožnily jim další postup. Pravdou však je, že i někteří obránci se museli před divokými včelami schovat. Každopádně celý britský útok se pomalu začínal hroutit. Do města navíc dorazil vlak s posilami, které rychle doplnily unavené domorodé oddíly. Odpoledne nasadil Lettow-Vorbeck do boje poslední rezervu v podobě 4. a 13. Askari Feldkompanien s rozkazem napadnout Brity z boku bodákovým útokem, pod kterým se celá britská invaze proměnila v neuspořádaný útěk.
Ztráty kvapně ustupujících jednotek ale nebyly natolik drastické, aby obránci mohli přejít do útoku. Důstojníci německých sil si toho byli dobře vědomi a z opatrnosti nařídili přeskupení svých rot. Při komunikaci však došlo k nedorozumění a vojáci se nakonec shromáždili ve velké vzdálenosti na západ od města. Plukovník Lettow-Vorbeck neprodleně poslal spojky s rozkazem k okamžitému návratu střelců do obranných pozic, vědom si toho, že se blíží noc a celé město je téměř bez obrany. Bylo však příliš pozdě a v nočních hodinách by k obsazení města stačila menší jednotka. Většina historiků se dodnes ptá, jak je možné, že Aitke takové příležitosti nevyužil. Evidentně frustrovaný generál Aitke totiž nařídil namísto útoku všeobecný ústup zpět k transportním lodím. V brzkých ranních hodinách už byla většina vojáků Schutztruppe zpět. Bitva o Tangu skončila.
Lev z Afriky - podplukovník Paul von Lettow-Vorbeck
Úspěšný boj o přístav byl prvním z mnoha vítězství Paula von Lettow-Vorbecka během jeho dlouhé obrany Německé východní Afriky. Pro britskou stranu však byla bitva učiněnou katastrofou. Jejich ztráty zahrnovaly 360 mrtvých, 487 raněných a 148 nezvěstných. Nehledě na zajatce, mezi kterými bylo i několik britských důstojníků. Schutztruppe ztratila „jen“ 71 mužů a další 76 bylo raněných. Ustupující vojska navíc na bojišti ponechala vybavení v podobě moderních opakovacích pušek, téměř 600 000 kusů munice, množství kulometů, několik polních telefonů a dalšího vybavení. S nadsázkou by se dalo konstatovat, že britská expediční vojska vyzbrojila Schutztruppe na celou válku ve východní Africe.
Zdroj:
Autor čerpal z knihy Zapomenuté bitvy
