Článek
Malý strakatý kříženec buldoka a teriéra se přimotal pod nohy desátníka Johna Conroye, který si ho okamžitě oblíbil. Psí společníci sice nebyli vojákům při výcviku dovoleni, ale hravé štěně si získalo srdce mužstva i jeho nadřízených. Stubby dostal povolení zůstat. Jako poděkování se velmi rychle naučil základní povely, rozpoznával zvukové signály vojenské polnice a dokonce při setkání s vojáky kopíroval salutování tím, že si dal tlapku nad oko.
John se se svým čtyřnohým přítelem nechtěl rozloučit, ani když přišel rozkaz k odplutí na evropská bojiště. Stubbyho proto propašoval schovaného pod vojenskou pláštěnkou do své kajuty. Při vylodění ve Francii už tolik štěstí neměl – jeho nový velící důstojník psa objevil. Zdálo se, že cesta malého tuláka končí. Kapitán nehodlal žádného psa ve své jednotce trpět. K překvapení všech ale Stubby vzorně zasalutoval. Roztomilé gesto nakonec obměkčilo i srdce přísného důstojníka a pes se stal oficiálním maskotem 102. pluku.
Hlídač amerického pluku na západní frontě
Poprvé se ocitl v boji na západní frontě v roce 1918 a velmi rychle se osvědčil jako ostražitý strážce. Díky svému sluchu dokázal včas varovat vojáky před blížícími se německými výpady a citlivý čich mu umožnil zachytit pach bojových plynů dříve, než se dostaly k mužstvu. Při jednom plynovém přepadu však byl sám zasažen yperitem a musel být evakuován do lazaretu za frontou. Po uzdravení se okamžitě vrátil ke své milované jednotce. Od té doby byl na plynové útoky ještě citlivější a při sebemenším náznaku nebezpečí své lidské spolubojovníky varoval. Vděční vojáci mu za odměnu vyrobili speciální psí plynovou masku.
Největší slávy se Stubby dočkal během velkých ofenzív na sklonku války. K americké linii se připlazil německý zvěd, který se dokázal nepozorovaně přiblížit díky rozbahněné zemi plné kráterů po dělostřeleckém bombardování. Stubby byl jediný, kdo vetřelce zpozoroval. Tentokrát nevaroval svého pána – místo toho se vrhl přímo na ukrytého špeha, pokousal ho a držel, dokud nepřiběhli američtí vojáci. Pokud by se zvěd vrátil zpět za vlastní linie, mohl by Němcům prozradit přesné počty a pozice amerických jednotek. Díky svému odvážnému útoku zachránil mnoho životů a za svůj čin získal oficiální vojenskou hodnost. Od té chvíle mu nikdo neřekl jinak než seržant Stubby.
Statečný až do poslední chvíle
Psí seržant si získal obdiv celého pluku. V nebezpečné krajině mezi zákopy pomáhal při hledání zraněných vojáků. Dokázal se proplížit pod ostnatým drátem, vyhledávat raněné a štěkáním přivolávat zdravotníky. Často zůstával s vojáky, kteří se nemohli hýbat, dokud nepřišla pomoc. Kromě toho svou přítomností rozveseloval raněné v polní nemocnici a pomáhal i unaveným lékařům.
Bohužel ne všechny dny na frontě obvykle končí dobře. Při jednom průzkumu bojiště se strhla nečekaná palba a Stubby byl zasažen šrapnely z minometného granátu. S těžkým zraněním hrudníku a tlapky byl okamžitě evakuován do týlové nemocnice. Tam, kde dříve dodával sílu raněným, teď ležel sám a bojoval o život.
Nebyl by to však seržant Stubby, kdyby zůstával v roli pacienta příliš dlouho. Zázračně se zotavil a opět se vrátil do první linie. Spojenecké síly mezitím postupovaly a při osvobození jednoho francouzského města mu místní obyvatelé jako projev vděku ušili vojenskou kazajku, na kterou Stubbymu připnuli všechna jeho vyznamenání.
Seržant Stubby na přehlídce
Seržant Stubby se zúčastnil 17 velkých bitev, byl několikrát raněn, ale válku přežil. V roce 1919 se vrátil domů jako psí hrdina. Jeho příběh obletěl celý svět. Stubby a jeho pán John Conroy byli opakovaně pozváni do Bílého domu a samotný generál John Pershing mu udělil čestné ocenění.
Psí hrdina Stubby zemřel přirozenou smrtí v náručí svého pána v roce 1926.
Neposedný Stubby s generálem Pershingem
Zdroje:
https://portal.ct.gov/mil/mapo/history/people/stubby-the-military-dog
https://www.britannica.com/biography/Sergeant-Stubby
