Článek
Linie zákopů se táhnou desítky kilometrů napříč rozlehlými ukrajinskými pláněmi, kdysi obilnicí Evropy. Vojáci jsou opět uvězněni v hlubokých jámách, kde je jejich nejvěrnějším společníkem bahno a prach. Bojují často víc s hladem a zimou než se samotným nepřítelem.
Vojáci v zákopech bojují s chladem a špínou stejně jako před více než sto lety.
Zákopy u Verdunu nápadně připomínají ty na Ukrajině.
Mezi zákopy leží země nikoho – rozervaná, posetá krátery, s ohořelými pahýly stromů a zničenou technikou. Každý pohyb v této mrtvé zóně znamená hazard se životem. Staré deníky z první světové války často popisují, jaký měli vojáci strach, když museli vylézt ze zákopu a překročit zemi nikoho. Úplně stejně popisují dění na frontě vojáci i dnes. Miny, dělostřelecké granáty a ostřelovači z obou stran proměňují každý pokus o průnik v zoufalou loterii. Každý útok končí stejně – mnoho mrtvých, několik metrů dobytého území a následný protiútok, který vše vrátí na začátek. Verdun, Somma, Yper – v roce 1916 se tam bojovalo úplně stejně jako dnes u Bachmutu nebo Avdijivky.
Země nikoho na Ukrajině je stejná já bývala za 1. světové války
Země nikoho ve Flandrech připomíná bojiště na východě Ukrajiny. Jen chybí barva.
Je překvapivé, že dělostřelectvo je i v 21. století stále hlavním nástrojem zkázy. Přesně zaměřené údery zničí zákopy během několika minut, zanechávají po sobě jen hromady trosek. Stovky, možná tisíce granátů dopadají denně na obě strany. V první světové válce mluvili vojáci o „nervovém třesu z dělostřelby“, o mučivém čekání na ránu, která člověka buď zabije, nebo pohřbí zaživa. Dnes je situace stejná. Kdo přežije bombardování, musí se vypořádat se strachem, který jej už pravděpodobně nikdy neopustí. Před více než sto lety představovala válka nekonečné dělostřelecké šílenství. Konflikt na Ukrajině si toto smutné vítězství chce přivlastnit.
Na nebi kdysi zápolili letci v plátěných dvouplošnících, dnes se vznášejí tiché drony. Nemají piloty, a proto nepotřebují odvahu. Nesou smrt s mechanickou přesností. Z výšky sledují každý pohyb v zákopech, navádějí dělostřelecké údery, shazují malé, ale smrtící nálože. Dříve smrt přicházela ze vzduchu v podobě křehkých letounů, dnes ji přinášejí kovoví poslové, kteří zřídkakdy udělají chybu.
Válka se tak opět proměnila v konflikt opotřebovací. Stejně jako mezi lety 1914–1918 se i dnes ukrajinští vojáci snaží udržet své linie a pokrok nepřítele je měřen v metrech. Každý pokus o průlom končí stovkami mrtvých a jen nepatrnou změnou na válečných mapách. Zákopové noční můry na fotografiích, které měly zůstat ve stínu minulosti, se vrátily s „barevnou“ tváří. Nejde jen o vítězství na bojišti, ale o to, kdo déle vydrží. Kdo udrží zásobování, munici, morálku a techniku v chodu.
Smutná historie se opakuje…
