Článek
Na úzkém pásu země zbytečně umírají vojáci v neustále se opakujících a nesmyslných útocích na dobře zakopaného protivníka. Na některých úsecích bojiště proto zkoušejí spojenci zcela nový druh zbraně, kterou v tajnosti testovali. Krycí název „tank“ podle vodní nádrže zbrani nakonec zůstane, ale v září na Sommě se až na výjimky tankům velký průlom nepodaří. Spojenecké velení nicméně vidí v nové zbrani velký potenciál, zatímco Němci se obřím kovovým strojům vysmívají. A to i přesto, že někde tanky odvedou dobrou práci a němečtí pěšáci před nimi v panice utíkají.
Vpravo je obrovský náboj do první protitankové pušky, vlevo pro srovnání klasický náboj
Boj pěchoty proti tankům
Ve druhé polovině války už jsou různé typy tanků součástí většiny spojeneckých operací a Německo se přece jen snaží odpovědět vlastní konstrukcí. Jejich A7V jsou obrovské ocelové popelnice, do kterých se nasouká až osmnáct mužů. Jsou pomalé, neohrabané, ale hlavně je jich příliš málo. Pro Německo je tak nutné hledat alternativu v podobě zbraní, které dokážou kovová monstra zničit nebo alespoň vyřadit z boje. Určitou možností jsou děla, která si s tankem docela dobře poradí, nicméně nejsou dostatečně mobilní. Druhou možností je dát zbraň do rukou pěšáka, který je schopen přesnou ranou prostřelit pancíř a vyřadit posádku.
V rané fázi dostávají vojáci speciálně upravené střelivo pro klasickou pěchotní pušku. Do nábojnice je přisypáván prach pro zvýšení rychlosti projektilu. Zkrátka aby na určitou vzdálenost dokázal udělat díru i do víc než centimetr tlustého pláště tanku. Standardní pušky ovšem nebyly na takový výkon stavěné a v lepším případě se jen rychle opotřebovaly. V tom horším způsobovaly střelcům zranění, když se při výstřelu roztrhly. Vývoj nakonec dospěl až k opravdovým průbojným nábojům, které měly střelu s ocelovým jádrem. Jenže spojenci souběžně zdokonalovali pancíře svých tanků.
V říjnu 1917 nakonec došla německému velení trpělivost. Byl vydán jasný rozkaz zhotovit zbraň s velkorážnou municí schopnou zastavit tank i na poměrně velkou vzdálenost. Vývojem byla pověřena společnost Mauser, tedy největší dodavatel opakovacích pušek pro armádu. V extrémně krátkém termínu, pouhých sedm měsíců po zahájení vývoje, představil Mauser novou zbraň v gigantické puškové ráži 13 × 92 mm. V porovnání s rozměry klasického náboje pro německé vojáky ráže 7,92 × 57 mm byla tato munice opravdu obrovská. Jen samotná střela s jádrem z kalené oceli vážila 51,5 gramu. První protitanková puška byla na světě.
Sloní puška v akci
Vznikající speciální protitankové oddíly se s jejím použitím nemusely zdlouhavě seznamovat. Jednalo se v podstatě „jen“ o zvětšenou pěchotní pušku, jejíž ovládání každý německý voják velmi dobře znal. Nová zbraň Tankgewehr M1918 vážila až 18,5 kilogramu, protože se velmi často používala s těžkou opěrnou dvojnožkou. Střelba ve stoje byla v podstatě nemožná, jelikož enormní zpětný ráz by střelce okamžitě poslal k zemi. Ani délka zhruba 1,7 metru neumožňovala jednoduchou manipulaci a vojáci buď použili dvojnožku, nebo prostě a jednoduše zapíchli pušku do blátivého okraje zákopu. I tak ale protitanková zbraň bez jakékoliv brzdy zpětného rázu způsobovala nemalé problémy. Technicky byla sice perfektní, uchopení zlepšovala pistolová rukojeť na pažbě, ale hluk při výstřelu a tvrdý náraz do ramene způsobovaly vojákům bolesti hlavy a dokonce závratě. Bylo nutné, aby se obsluha po dvou až třech ranách vystřídala. Nezřídka se však v boji němečtí vojáci střídali po každé jednotlivé ráně.
Německý střelec a pozorovatel s první protitankovou puškou na světě
Puška Tankgewehr M1918, velká jako dospělý muž, si dokázala poradit i s dva centimetry tlustým pancířem na vzdálenost zhruba 100 metrů. Střelba z ní rozhodně nebyla jednoduchá, ale obsluhu spojeneckých tanků oprávněně děsila. Společnost Mauser navíc byla schopna dodávat až 300 kusů každý den i s velkým množstvím obřích nábojů. Každý pěší pluk fasoval zbraň do přední linie i do zápolí, kde mohli střelci trénovat. Německá armáda tak dokázala alespoň částečně eliminovat tankovou převahu spojenců. Britové nové pušce přezdívali jednoduše „sloní“ a pokud se ji podařilo ukořistit, byla velmi často v hledáčku spojeneckých fotografů.
